Charlotte? [Mafiánka bez srdce]

#29

Tác s prázdným talířem jsem odložila na postel vedle sebe. Seděla jsem na okraji postele a přemýšlela nad tím snem. Nikdy se mi nezdál tak živý sen. Nikdy se mi nezdálo o mámě... Udělala to snad ta látka, co by Paul dal?

Uslyšela jsem kroky, linoucí se z chodby. Následně se otevřely dveře, stál v nich Marek.

„Mám výsledky," oznámil mi načež za sebou zavřel.
Postavila jsem se na nohy a nervózně si skousla popraskaný ret.
„Byl to heroin. Myslel jsem si to, protože vím jaký má účinky, ale chtěl jsem radši udělat pár testů. Nechtěl jsem nic zanedbat."
„Heroin?"
Přikývl. „Příjem vpichem by ti mohl způsobit rozsáhlý poškození... Jako je třeba krevní sraženina a vředy. Ale měla bys být v pořádku."
Vděčně jsem se usmála a couvla blíže k posteli, abych se mohla posadit.
„Ještě si nesedej," zastavil mě Marek.
„Proč?"
„Pojď se mnou." Otočil se a otevřel. Šla jsem tedy za ním.

„Kam mě to vedeš?" zeptala jsem se nervózně.
„Promluvil jsem si o tom s Erikem..." odpověděl a následně otevřel dveře u kterých se zastavil. Podívala jsem se dovnitř. Byla to světlá místnost. V rohu stála jednolůžková postel s přikrývkou a polštářem! Udělala jsem tři kroky a stála jsem uprostřed menší místnosti. Nebyla o moc vetší než můj pokoj, ale byly tu ještě jedny dveře. Přistoupila jsem k nim a uchopila kliku. Nejistě jsem střelila pohledem k Markovi, který přikývl. Otevřela jsem tedy tmavé dveře a uviděla menší sprchový kout, záchod a v rohu bylo umyvadlo.

Otočila jsem se zpět na Marka. „Co je to?"
„To je tvůj nový pokoj."
Překvapeně jsem nadzvedla obočí. „Tohle? Jak... Erik to dovolil?"
„Navrhl jsem mu to, bude to tu pro tebe lepší... Většinou na mé názory dá..."
Posmutněle jsem se usmála.
Marek se zmateně zamračil. „Nelíbí se ti?"
„Ne! To ne. Vždyť tady je sprcha a postel s polštářem a přikrývkou."
„Tak co se děje?"
Pokrčila jsem rameny. „Chci domů. Proč mě nikdo nehledá?"
„Tvůj táta dělá určitě všechno pro to, aby tě našel," řekl povzbudivě, ale bylo mi jasné, že kdyby to tak bylo, Marek by určitě nestál na mé straně.
„Tak proč jsem pořád tady?!" řekla jsem o něco hlasitěji.
Marek se nadechl a chtěl začít mluvit, ale oba jsem se ve stejnou chvíli otočili za odkašláním, které přerušilo náš rozhovor.

Stál tam Paul opřený o futra. Automaticky jsem udělala krok dál od něj.

„Chtěl bych si s tebou promluvit." Začal s upřeným zrakem na mě.
Vyplašeně jsem přesunula zrak na Marka. Když na sobě ucítil můj pohled, podíval se na mě. Omluvně se usmál a ztratil se hned za rohem chodby.
Paul udělal krok v před a zavřel za sebou dveře. „Slyšel jsem, co se ti stalo," prolomil to děsivé ticho.
„Chtěl jsi říct, co jsi mi udělal," zavrčela jsem.
Sklopil zrak a nervózně si promnul ruce. „Já... Já jsem ti nechtěl ublížit."
Sarkasticky jsem se usmála. „To říká každý."
„Vždyť jsem ti to vysvětloval. Nemůžu za to."
„Ne!" vykřikla jsem. „Nesnaž se z toho vykroutit."
„Já se sakra nesnažím-"
„Mlč," přerušila jsem ho. „Nech mě být. Už nikdy se ke mně nepřibližuj."
Překvapeně svraštil obočí. „Ty nerozhoduješ o tom, jestli se k tobě budu nebo nebudu přibližovat..."
„Přesně..." vydechla jsem.
„Cože?"
„Přesně tohle by mi řekl on.  Uvnitř jste stejní, jen ty dokážeš ovládat svoje emoce."
„Teď si hraješ na psychologa?"
„Nepotřebuju být psycholog, abych poznala, že jste jeden... Možná ti u lidí vychází, když se vymluvíš na svoje alter ego, ale já tohle neberu. Za svoje činy jste zodpovědní oba dva..."
Zíral na mě s nadzdviženým obočím. „Ještě před pár dny jsi to chápala."
„Co mi hodláš udělat příště? Tohle nepřestane." Ignorovala jsem jeho poznámku, otočila se a přešla k posteli, na kterou jsem se následně posadila.
Otevřel pusu, ale než stihl cokoliv říct, zarazila jsem ho vztyčením ukazováčku. „Odejdi."
Naštvaně si odfrkl a následně za sebou silou zabouchl dveře.

Paul se za celý týden neukázal. Ani Cody mě nepřišel navštívit... Vlastně nikdo, kromě služebných, které mi nosily jídlo. Když jsem se s nimi snažila navázat konverzaci, vždy rychle odešly. Takže jsem už několik dní s nikým nemluvila a mě to začalo lézt pořádně na nervy. Seděla jsem na zemi opřená o postel a pobrukovala si písničku, kterou mi jako malé, Naomi zpívala před spaním. Unaveně jsem si promnula oči. Vstala jsem a přešla k malému oknu. Už nemusím stát na špičkách, abych viděla ven, protože je o něco níže, než to v mém minulém pokoji. Venku je krásně. Obloha je téměř bez mraků a všude okolo jsou zelené vysoké stromy. Ten pohled se mi už okoukal, jak tu tak často postávám. Prstem jsem ťukala na sklo melodii písně, která mi pořád dokola hraje v hlavě. Po chvíli jsem uviděla ženu, která se procházela u kraje lesa. Závidím jí. I když nevím, kdo to je, chtěla bych se tam venku procházet místo ní. Má dlouhé rovné vlasy písčité barvy. Je hubená, ale ne tak moc jako já. Tudíž nebude nikdo, kdo je tu vězněný. Takže kdo je to? Služebná to nebude, protože jsem tady ještě žádnou neviděla, tak dobře oblečenou, jako je ona. Nespouštěla zrak z budovy, ve které mě drží zamčenou a dál pomalu vykračovala. Z ničeho nic zastavila a pohled přesunula na něco jiného. Snažila jsem se co nejvíc namáčknout na sklo, abych viděla, co upoutalo její pozornost, ale nic jsem neviděla. Podívala jsem se zpět na tu ženu a bedlivě pozorovala každičký její pohyb. Udělala první nejistý krok dozadu, načež naposledy věnovala svůj pohled budově, kterou tak nesnáším. Rozeběhla se kamsi mezi stromy. Udělala pár rychlých a dlouhých kroků a ztratila se mi z dohledu.


Omlouvám se, že nevyšla tak dlouho kapitola. Tak snad se tahle bude líbit!
(Mimochodem, na gifu je Marek)