Charlotte? [Mafiánka bez srdce]

#25

Zatímco jsme čekali na výsledky CT, tak jsem dost přemýšlela. Vlastně ani nevím, proč se o mě Cody tak stará, vždyť mě očividně unesli... Neměl by na mě být zlý?

„Cody?"
„Hm?"zamručel znuděně.
„My se známe nějak jinak než..." nedokončila jsem mojí větu, protože jsem spatřila, jak přikývl.
„Chodili jsme spolu do školy a myslím, že kdyby nebyl Erik můj otec, tak mezi námi mohlo být něco víc..."
„Něco víc?"
„Jo, ono možná jsme spolu chvíli tak trochu chodili..."
Vykulila jsem překvapeně oči. „Co? Jak?"
„Nastoupil jsem k vám na školu. Měl jsem tě vylákat někam ven, aby..." odmlčel se a provinile sklopil zrak.

Bylo mi jasné, co tím myslel. Nechtěla jsem to zbytečně znovu tahat na povrch, a tak jsem se rozhodla, že se zeptám na otázku, která mě neskutečně zajímala.

„Já.. Milovala jsem tě?"

Upřeně se mi podíval do očí a následně pokrčil rameny. „To nevím. Možná... Myslím, že jsi mi to nikdy neřekla."

„Miloval jsi ty mě?"
Stydlivě se ušklíbl. „Jo."
„A ještě miluješ?" vyzvídala jsem dál.
Když jsem tuto otázku vyslovila, najednou zvážněl. „Ne, to už je zamnou. Teď sice nevíš, jak ses sem dostala, ale až si vzpomeneš, tak mě budeš zase nenávidět," řekl s úšklebkem na tváři.
„To tys mě unesl?!"
„Něco takového," řekl s klidem.
Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. „Tak proč se o mě tak staráš?"'
„Nechci ti ublížit, jen prostě mě už nebavilo s tebou utíkat, když jsi na mě furt řvala..."
„Počkej, cože? Utíkat se mnou?"
„Jo, nejdřív jsem ti chtěl pomoct... Ale pak jsem si vzpomněl na tátova slova. Řekl, že ti neublíží a budeš tu v bezpečí.. Tak jsem se rozhodl, že jim tě vydám."
„Takže jsem tady zavřená jen kvůli tobě?! Jsem hladová, žíznivá a sakra nepamatuju si skoro ani svojí rodinu! Tomuhle říkáš bezpečí?!" řvala jsem po něm.
„Částečně si za to můžeš sama," odsekl.
„Ty namyšlenej, vypatlanej imbecile!"
„Můžeš mi laskavě přestat nadávat?!" přistoupil blíže ke mně a uchopil mojí ruku do své.
Okamžitě jsem se mu vycukla. „Nesahej na mě, sakra!"
„Co ti zase přeskočilo?!"

„Mně přeskočilo? To ty jsi tady mešuge! Ty mě přivedeš přímo do jámy lvový a teď chceš, abych se tady s tebou vybavovala jako nejlepší kámoška? Tak to se sakra pleteš," zuřila jsem.
„Nechci aby ses tady se mnou vybavovala. Musíš si uvědomit, že už o tebe zájem nemám," hovořil stále s klidem.
Zhnuseně jsem zavrtěla hlavou. „Seš neskutečnej hajzl. Kéž bych tě nikdy nepotkala."

Uslyšela jsem odkašlání. Otočila jsem se tím směrem. Stál tam Marek s výsledky.
„Pečlivě jsem si to prošel. A předpokládal jsem správně. Amnézie způsobena lehčím úrazem nebo traumatickou událostí ve většině případů odezní sama. Což je přesně tvůj případ. A proto, bych tebe, Cody, chtěl poprosit, abys jí zbytečně nezatěžoval nějakými hádkami," sdělil nám, přičemž si prohlížel papíry.

„Ona se začala hádat," namítl uraženě.
„Tak kdybys mě neunášel!"
„Vidíš? Už za-"
„Dost!" přerušil ho Marek. „Přesně o tomhle tady mluvím."

Cody mě propálil pohledem, načež se napřímil a odstoupil dál ode mě.

„Charlotte by si měla jít odpočinout. Odvedu jí do pokoje. Ty se zatím pokus uklidnit a počkej tady na mě," řekl Marek směrem ke Codymu a vykročil ke dveřím. Šla jsem hned za ním, protože s tím idiotem jsem nehodlala strávit v jedné místnosti už ani minutu.
 

„Když budeš odpočívat, tak by se ti paměť měla postupně začít vracet. Zbytečně se nestresuj, asi se mi to řekne, ale pokus se o to. Já jim řeknu, aby ti přinesli něco k jídlu a pití," informoval mě a odešel.

„Děkuju," řekla jsem, než se za ním zavřely dveře.

Po chvíli mi přinesli obrovskou porci jídla a sklenici s pomerančovým džusem. Všimla jsem si i nějakého prášku položeného na tácu vedle příboru. U toho byl přiložen lísteček, který jsem následně otevřela. Vitamín B, až dojíš, vezmi si ho. -M.

S chutí jsem se dala do jídla. Měla jsem hlad jako vlk a i když na první pohled ta porce vypadala jako pro tři, v pohodě jsem to do sebe naházela. Do pusy jsem si položila oranžovou tabletku a zapila ji džusem.

Jen co jsem měla vše v sobě, padla na mě únava. Položila jsem se tedy na postel a zavřela oči.