Charlotte? [Mafiánka bez srdce]

#16

„Co s námi bude?" zeptala jsem se roztřeseně Codyho, když jsme seděli spoutáni vedle sebe v chatě, která měla být naším bezpečím.

Chtěl odpovědět, ale v tu chvíli do místnosti vešel Marcus.

„Copak, vy dvě hrdličky?"
„Marcusi..."
„Cody, co sis jako myslel? Muselo ti být jasné, že vás dřív nebo později najdeme."
Mlčel. Uhnul pohledem a následně bezmocně zavrtěl hlavou.

„Myslel jsem, že jsi chytřejší."

„Každý dělá chyby," řekl někdo naprosto neznámý a přistoupil blíže k nám, „že, Marcusi?" Dotyčný muž natáhl ruku v níž držel zbraň a namířil ji na Marcuse.
„Co to děláš?!" vykřikl zmateně.
„Stůj a ani se nehni, nechci ti ublížit," varoval ho a přistoupil k nám.

Volnou rukou nám uvolnil ruce, přičemž nepřestával na Marcuse mířit. Okamžitě jsme vyskočili na nohy. Přeběhla jsem k zadním dveřím, které už nikdo nehlídal. Všimla jsem si Codyho, který přešel k neznámému muži a poplácal ho po rameni. „Díky."

„Teď jsme si kvit," odpověděl a kývl hlavou směrem ke dveřím.
„Pojď s námi, za tohle tě zabijou," řekl Cody a podíval se na Marcuse.
„Já si poradím. Už běžte, dokud máte volnou cestu."

„Kam teď pojedeme?" zeptala jsem se zoufale.
„Co nejdál to půjde," odpověděl a dál se soustředil na řízení.
„Najdou nás," namítla jsem.
„Dostaneme se z toho, stejně jako dneska," řekl téměř pohotově.
„A kdo nám pomůže? Pokud vím, tak sami bychom se z té chaty živí nedostali."
„Charlotte, nedovolil bych jim, aby ti ublížili. Už jsem ti to říkal."
„Hm, nějak se ti to zatím nedaří," poznamenala jsem.
„Že ne? Pokud vidím, tak sedíš vedle mě naprosto zdravá a živá. A pokud si myslíš, že bys na tom byla sama líp, mýlíš se. Znám jak uvažují a ty je neznáš ani jménem. Nehodlám se s tebou o tomhle dál bavit, dělám to nejlepší, co umím a já sakra nemůžu za to, že jsi naprosto nevděčná."
„Tak já ti něco povím... V tomhle jsem jenom a jenom kvůli tobě a-"
„Ne, v tomhle jsi kvůli Emily, neopovažuj se to na mě hodit!"přerušil mě rozhořčeně.
Nespokojeně jsem zabručela. „Tak to teda ne! Ona nemůže za to, že tvůj otec je pomstychtivěj šmejd, který za každou cenu musí získat všechno, co si usmyslí," řekla jsem na obranu.
„Tak tvoje máma neměla být taková mrcha!"
„Vidíš?! Tvrdíš, že jsi na mé straně, ale pořád bráníš člověka, který se mě snaží zabít!" vyčetla jsem mu.
„Jasně, že ho budu bránit... Je to můj otec, Charlotte."
„Pokud se nemýlím, řekl, že tě mají klidně zabít."
„On žertoval," namítl.
„Každý máme svůj názor," řekla jsem klidněji a upřela zrak na stromy míhající se za okýnkem auta.

Cody už také nic neříkal. Sem tam si povzdechl a snažil se soustředit na cestu.

Na prsou jsem k sobě tiskla fotku, kterou jsem stihla v tom všem zmatku popadnout a uvědomila si, jak dlouho jsem je neviděla. Nedokážu si ani představit, jak musí tam doma trnout hrůzou. Bojím se o ně víc než o sebe. Bojím se, že mi táta nikdy nedokáže odpustit. Bojím se, že já si nikdy nedokážu odpustit... Chybí mi každým dnem víc a víc a já se obávám, že to nedokážu. Jediné, co mě žene kupředu je myšlenka, že se znovu setkáme.

Tak po delší době kratší kapitolka. Omluvám se za mojí nepříliš velkou aktivitu, snad to bude lepší, ale nemá cenu nic slibovat! Každopádně děkuji za veškeré ohlasy! Jste super♥