Charlotte? [Mafiánka bez srdce]

#17

„Mohl bys zastavit?"
„Cože?" zeptal se zmateně.
„Jsme už dostatečně daleko a já mám hlad... Tak mohl bys sakra zastavit?" dychtila jsem.
„Dobře, jídlo by se bodlo," řekl a následně po chvíli zastavil na parkovišti u restaurace.

Vystoupili jsme z auta. Přešli jsme ke vchodu, když bral Cody za kliku, zastavila jsem ho. „Počkej, vždyť nemáme peníze."

Z kapsy vytáhl hnědou koženou peněženku. „Ale máme, nosím jí pořád u sebe. Máme peněz víc než dost," odpověděl, přičemž zatáhl za kliku.

„Dobrý den, zde máte jídelní lístky," oznámil nám mladý sympatický číšník, načež odešel, abychom si mohli v klidu vybrat.
„Děkujeme," poděkovala jsem a následně otevřela menu.

„Emily?" uslyšela jsem za sebou neznámý hlas, který mě vyrušil od vybírání si jídla.
Otočila jsem se tím směrem a stejně tak i Cody. Stála tam blondýnka.
Žena si mě zkoumavě prohlédla. „Promiňte, s někým jsem si vás popletla," omluvila se a otočila se na odchod.

„Počkejte," zastavila jsem jí, „myslela jste Emily Smithovou?"
Chvíli na mě váhavě koukala, ale potom přikývla. „Vy jí znáte?"

Pohledem jsem střelila po Codym. Když si toho všiml, mírně zavrtěl hlavou, čímž mi naznačil, abych neříkala pravdu. Jenže já ji nechtěla lhát.

„Jistě, jsem její dcera," odpověděla jsem.
Zaslechla jsem Codyho povzdechnutí.

„Opravdu? Nikdy se mi o vás nezmínila."
To jsem zrovna nepotřebovala slyšet. „Odkud jí znáte vy?"
„Pár let jsme spolu spolupracovaly," odpověděla pohotově. „Nevíte, kde je?"
„Asi vás zklamu, ale ona před sedmnácti lety zemřela."

Ženě zmizel úsměv z obličeje. „Před sedmnácti lety? Víte to jistě?" zeptala se zmateně. Poté se podívala znovu na mě. „Omlouvám se, nechtěla jsem se vás jakkoliv dotknout. Jste jí tolik podobná."

„Vím to naprosto jistě. Zemřela, chvíli potom, co jsem se narodila."

„Už budu muset jít, na shledanou," měla pořád stejně zmatený pohled a poté rychle odešla.

Otočila jsem se zpět na Codyho. „Chápeš to?"

„Něco mi na tom nesedí," odpověděl zamyšleně.
Přikývla jsem. Měl pravdu, bylo to celé divné...

„Už jste si vybrali?" přišel k nám opět ten číšník.

Cody se na mě podíval, přičemž si všiml, že jsem neschopná cokoliv říct a proto odpověděl za nás oba. „Dáme si opečené brambory a plněnou kuřecí kapsu. Jo a k tomu pomerančový džus, dík," podal mu jídelní lístek a čekal, než číšník odejde z doslechu.

„Proč se mě sakra ptala, jestli vím jistě, že Emily zemřela před sedmnácti lety? Jsem její dcera, tak bych to snad měla vědět, ne?"
„Co když jí neviděla naposledy před sedmnácti lety?" zeptal se opatrně.
„Ne, tohle by mi neudělala, už jsme to probírali."
„Jen podotýkám, že se ta ženská tvářila, jakoby jí viděla včera."

Podívala jsem se mu do očí. Vypadal o tom tak přesvědčeně. A já začínám uvažovat o tom, že Emily opravdu vstala z mrtvých.

Další kapitolka, doufám, že se bude líbit!