Charlotte? [Mafiánka bez srdce]

#21

Za žádnou cenu jsem nemohla najít polohu, ve které by mě nebolelo celé tělo. Rozhodla jsem se tedy posadit. Zabralo mi abych se bolestí nerozbrečela, ale zvládla jsem to. Připadala jsem si jako přejetá válcem. Teď jsem nejen na dně po psychické stránce, ale po včerejším dni i po fyzické... Když jsem si chtěla promnout čelo ucítila jsem velkou náplast.

„Hет," uslyšela jsem. Byla jsem tak mimo, že jsem ani nepostřehla někoho přicházet.

Podívala jsem se tím směrem. Stála tam žena s tácem v rukou.
„Kdo jste?"
„Меня зовут Наташа, я горничная." (Jmenuji se Nataša, jsem služebná)
„Těší mě Natašo, já jsem Charlotte," představila jsem se. Sice vůbec nevím, co řekla, ale pochopila, že to jméno bude její.

Pouze kývla hlavou a položila tác s jídlem a pitím na postel vedle mě.

„Prosím, pomozte mi," uchopila jsem jí za ruku, když chtěla odejít.
„Hет," vyškubla se z mého sevření a odstoupila ode mě.

„Prosím, Natašo... Zavolejte mému otci, dám vám jeho číslo," prosila jsem dál.

„Извините, но я не понимаю*," odpověděla a odešla pryč. (*Promiňte, ale já vám nerozumím.)
„Sakra!" zakřičela jsem zoufale. Seděla jsem na kraji postele a zabořila si obličej do rukou. Ucítila jsem tlak v podbřišku. Podívala jsem se vedle sebe. To jídlo krásně vonělo a vypadalo tak lákavě, že jsem neodolala. Všechno jsem do posledního kousku snědla a poté to zapila teplým čajem. Přesně tohle jsem potřebovala.

Po chvíli jsem uslyšela hlasy. Někdo mířil k mému pokoji. Odemkli dveře a následně je prudce otevřeli. Stál v nich Erik a za ním jeho dvě gorily.

„Co se děje?" zeptala jsem se nechápavě.

„Naváděla jsi naší služebnou, aby ti pomohla utéct?" zavrčel nepříjemně.

Pohledem jsem nervózně přelétla po celé místnosti.

„Ne," odpověděla jsem roztřeseně.
„Tak a dost! Nejdřív napadneš Paula, potom se pokusíš o útěk, navádíš služebné a teď mi lžeš do očí.. Došla mi trpělivost, Charlotte," řekl a otočil se k mužům za ním. „Vezměte jí."
Každý z jedné strany mě uchopili za ruce a táhli za Erikem. Vrtěla jsem sebou, ale to nepomáhalo.
„Prosím, pusťte mě!" vypískla jsem. Bála jsem se. Teprve teď mi došlo jak v moc vážné situaci jsem.

Když mě vlekli chodbou jako na popravu, potkali jsme Paula, který se vybavoval s Codym.
„Charlotte?"zeptal se zmateně Cody, když mě uviděl. „Otče, co se děje?"
„Do tohohle se nepleť," pronesl varovným hlasem a pokračoval dál v cestě. Otočila jsem hlavu, abych uviděla Codyho, který stál jako přišpendlený a bylo vidět, že je značně nervózní. Tím se mi udělalo ještě víc zle. Můj dech se zrychlil. Kolena se mi třásla tolik, že jsem sotva šla. Když jsme dorazili do tmavé místnosti, pohltila mě panika.

„Prosím, já už to nikdy neudělám. Jen mě prosím nezabíjejte," škemrala jsem celá ubrečená.
„Zabít tě? Nechci tě zabít. Jen ti musím dát lekci, jinak se nepoučíš," odpověděl klidně.
„Poučím. Slibuju."
Chtěl něco říct, ovšem dveře za mnou se otevřely. „Otče, o co tu jde?"

„Paule, Cody. Pojďte dál."

Jak řekl, tak udělali. Přešli místnost a postavili se vedle svého otce.

„Charlotte udělala spoustu hloupostí a za to jí musím potrestat," objasnil svým synům.

Když Cody zaslechl poslední slovo, škubl sebou a následně se napřímil.

„Takže Charlotte," odmlčel se a upřeně si mě prohlédl, „svlékni se."
Nadzvedla jsem obočí a nervózně si přešlápla. „Co prosím?"

„Řekl jsem, aby sis sundala oblečení!" řekl zvýšeným hlasem.

Všimla jsem si Paula, kterému nepatrně škublo v koutku pusy a skenoval mě pohledem.

„Já... Stydím se," namítla jsem.

„Ty si sakra neuvědomuješ s kým mluvíš? Nebo mám říct Callumovi, aby to z tebe serval?" řekl směrem k jednomu z mužů.
„Ne, zvládnu to sama," odpověděla jsem.

Sundala jsem si boty a následně sáhla po knoflíku od kalhot, přičemž jsem zajela zrakem k Paulovi, který mě nenasytně pozoroval. Rozepnula jsem ho a pomalu si začala stahovat kalhoty dolů.

„Pěkný nohy," prohodil pobaveně Paul.

Probodla jsem ho pohledem.

Když jsem se vyvlékla z nohavic, ruce jsem přemístila na lem trička a rychlým pohybem si ho svlékla. Spustila jsem ruce podél těla a čekala, co se bude dít dál.

„Řekl jsem všechno oblečení," řekl Erik nespokojeně.

Podívala jsem se na sebe a pak na všechny ostatní. Nikdo ze mě nespouštěl zrak, teda až na jednu výjimku. Cody nepatrně odklonil hlavu a sklopil zrak k zemi.

Po chvíli jsem tedy sáhla po rozepínání od podprsenky a nechala ji volně spadnout na zem. Následně jsem vzala za kraj kalhotek a stáhla si je dolů. Rukama jsem se snažila zakrýt všechno, co šlo.

„Dej ty ruce dolů," nařídil mi Erik.

Spustila jsem je tedy podél těla a stydlivě sklopila obličej.

„Jsi samá modřina," odmlčel se, „no nic, teď jdi k té vaně,"poručil a ukázal směrem na ní.
Přešla jsem tedy k místu, kde stála a u níž stál i jeden z mužů. Uviděla jsem v ní vodu se spoustou ledu.

„Ne," couvla jsem dál od plechové vany. „Do toho nevlezu."

„Nic jinýho ti nezbývá. Callume, popožeň jí."

Přešel pár kroky ke mně a vzal mě za ruce. Zvedl mě do vzduchu a odnesl k vaně, do níž mě nakonec pomalu položil.

„Ooooo," vydechla jsem zimou.

Přešel za mě, načež mi položil ruce na ramena a pomalu mě potopil pod ledovou vodu. Držel mě pod ní tak dlouho, až mi došel dech. Můj reflex mě donutil se nadechnout. Vdechla jsem ledovou vodu, která mě štípala v plicích. Bylo to, jako bych měla v sobě tisíce střepů, které mě zevnitř řežou. Ta bolest byla nepopsatelná. Začala jsem sebou házet, ale dovolili mi se nadechnout až několik sekund potom.

Mezitím, co jsem to rozdýchávala, mě vytáhli z vany a postavili na nohy. Ovšem ty okamžitě vypověděly službu a já se zřítila k zemi. Uhodila jsem se do hlavy a poslední, co jsem viděla byl Codyho obličej.

Tak dneska další kapitolka, doufám, že se bude líbit! :)