V mých botách

Jita

Netušila jsem, co se děje. Viděla jsem jeho oči, které najednou byly plné slz a měla jsem co dělat, abych se taky nerozplakala. Jeho oči - tolik mi najednou připomněly ty matčiny - přesně ten pohled mi věnovala, než mě naposled sevřela v náručí, políbila na tvář a pak strčila do náruče tohoto muže. Tehdy jsem to nechápala - ale po pár dnech mi to došlo - tím mi zachránila život. Proto tehdy ten pohled - vybrala si mě, to já byla ta, která ji stála za záchranu. Proč se ale na mě díval stejně i ten voják?

„Pane, potřebujete něco?"

Jedna z vět, kterou jsem se od ženských na ubikaci naučila. Byla to nutnost, říkaly, ale to, že jsem nikdy nerozuměla jeho odpovědi - to už jim bylo jedno.

Ale on jen zavrtěl hlavou a znovu spustil. Z té záplavy slov jsem skoro nic nepochytila - jen chci a pak ten ztrhaný a omluvný výraz na jeho tváři. Nejistě jsem pokrčila rameny a pousmála se. Znal mě, za tu dobu už věděl, že nerozumím většině jeho slovům a toto - to drobné pokrčení rameny - byl vždy jakýsi signál, kdy mě vzal za ruku a přesně mi ukázal, co žádá.

Ale on to slovo zašeptal znovu, znovu a znovu. A pak vytáhl pistoli, kterou měl za pasem.

Nejistě jsem se rozhlédla a zavrtěla hlavou. Nechápala jsem to - nechápala jsem nic z toho. Došlo mi to až tehdy, když ji pozvedl a namířil s ní na mě.

A tehdy jsem vyděšeně zvedla oči k jeho tváři - po tom všem? Po tom všem se mě zbaví? Potom všem - po všech těch utěšujících dlaních na mých ramenech a nesmělém rychlém objetí toho dne, kdy jsem nebyla schopna zastavit pláč, po porcích jídla, která jsem dostávala, po všem tom vlídném zacházení? Proč ale?

V tu chvíli, jako by se snad zastavil čas. Slyšela jsem každý úder mého srdce, snad víc než kdy dřív jsem vnímala každý nádech a dokonce i cítila, jak mi v žilách proudí krev. Přesto však mé tělo nic neudělalo, neudělala jsem ani krok mimo, nebyla jsem schopna sebemenšího pohybu, jediného slova, stála jsem jako přikovaná a oči upírala ke zbrani.

A pak to přišlo. Ten výstřel a hned na to ještě jeden - a s výstřelem se objevila i ta ohromná bolest, která mě naprosto ochromila.

Spadla jsem na podlahu, stěží popadala dech a vyděšeně koukala na vojáka, který odložil zbraň na polici a rychle si klekl ke mně. Viděla jsem, jak se jeho rty hýbají, ale jako by z nich nevycházela žádná slova - nic jsem neslyšela. Jako by ta ohromná bolest ochromila vše - zatmívalo se mi před očima, v uších mi stále zněl zvuk výstřelu a mé tělo se třáslo. Cítila jsem, jak jeho velké dlaně sevřely mou tvář a jeho oči byly najednou tak blízko - umírám? Topím se snad v zmrzlém moři, nebo jsou to stále jen jeho ledově modré zorničky?

„Jito -," zaslechla jsem svoje jméno a několikrát zamrkala, jak jsem se snažila zaostřit na dění před sebou. Netuším, jestli se všechno třáslo, nebo jsem se tolik třásla já, ale všimla jsem si, jak si ten mladý voják sundal pásek a hned na to ho pevně utáhl kolem mé nohy. Vykřikla jsem. Nedokázala jsem to zastavit, ta bolest byla nesnesitelná a spíše sílila, než aby polevovala. Nemělo by být umírání snazší?