V mých botách

Ostermann

Jeden za druhým. A každý nový, který mi pomáhal být lepším, visel na mé zdi v tom ozdobném rámu, který tolik kontrastoval s výhledem na ten ostnatý drát držící tu špínu daleko od nás.

Jeden za druhým, věta za větou - každičká důležitá věc, kterou náš Vůdce vyslovil, zde musela být. Pomáhala mi být lepším. Pomáhala mi každé ráno vstát a konat pro Říši. Pro někoho možná jen výkřiky do tmy, pro mě však byly mou modlitbou.

„Vítěze se nikdo neptá, zda má pravdu."

„Copak je to zločin, když si vezmete zpět něco, o co vás připravili?"

„Příroda je krutá, tak proč bychom my nebyli."

„Židé jsou nepochybně rasa, ale nejsou to lidé."

Naposled jsem zhluboka vydechl a teprve teď jsem od všech těch prohlášení Vůdce sklopil oči k té židovské špíně, která se krčila na podlaze stále s úborem roztrženým a ubrečenou tváří přesně tak, jak se tam před pár minutami sesunula. Bylo to to nejhorší, na co jsem mohl svůj zrak upírat - ta židovská špína, ta, která nebyla ani hodna mého pohledu, proto jsem si raději natáhnul kalhoty, uhladil vlasy dozadu a přehodil si přes sebe kabát.

„Vstávej," řekl jsem pevným hlasem a strčil do ní špičkou boty. Měl jsem je zrovna vyleštěné a ani v nejmenším jsem si je neplánoval kvůli tomu smetí znovu ušpinit. To raději ať se obalí bahnem, než jedinou šupinkou její kůže či kapičkou té zpropadené a jedovaté krve, „vstávej, nebo tě zabiju."

Židovka ke mně zvedla svou tvář, pod okem se jí vybarvovala modřina, stejně jako kolem krku, což ji dělalo ještě odpornější, a jako by snad žádala pomoc, nevím, co si tak myslela, ke mně natáhla ruku.

„Co to děláš?" Rozesmál jsem se a s odplivnutím bez dalšího otočení vyšel ze dveří, mířící na mé každodenní stanoviště. Byla to ta nejlepší práce, jakou jsem si mohl přát. Daleko od nebezpečí a svištících kulek na frontě, daleko od všech těch nepřátelských vojsk, avšak obklopen tím nejnechutnějším odpadem světa.

Židy.

Možná to přeci jen nebyla ta nejlepší práce, ale ta nejbezpečnější? Ano.

Ty židovský ženský se daly aspoň využít - mohli jste s nimi dělat cokoliv. Cokoliv, co jste si jako spořádaný manžel ke své ženě dovolit nemohl, ale chlapi - být na mě, střílím je hned. Škoda jídla a našeho času. Nedělají pro Říši nic užitečného, jsou jen obtíží a kvůli nim se mi tu špatně dýchá. Jen když se na ně podívám, ruka mi automaticky šahá k obušku. Protože když už potřebujeme, aby makali, přece jim musíme nějak dokázat, že se nám v žádném případě nepodobají.

Nejsou lidmi, jsou jen jakousi zvrácenou rasou, možná podruhem odporných přerostlých švábů, které byste nejraději zašlapali do země.

A přesto je musím trpět, musím je trpět, a jediné, co můžu udělat, je zasadit jim pár ran, zlomit jim pár kostí, trochu jim to tu znepříjemnit. Proč se taky chovat jinak, tohle není žádný rekreační tábor - tady mají zkrátka všichni chcípnout.

Musí trpět za to, co nám provedli.

Do posledního žida. Do posledního křížence. Do posledních, jinak rasu prznících jedinců. Všichni tací by měli jít do plynu. Hned by bylo na světě líp.

„Ale ale," houkl na mě můj společník, než mě rychlým krokem doběhl, „dnes nějak s úsměvem."