V mých botách

Poděkování

Tak a je to tady. Po dlouhé odmlce i tato kniha příběhů dospěla ke svému konci. Rozloučení se ani z mé strany neobešlo bez trochy toho dojetí, protože mám vždycky pocit, že opouštím něco, co mám ráda a co se za tu dobu stalo mou součástí. Navíc je to nyní o to těžší, že dříve jsem se aspoň loučila s vědomím, že budu pracovat na pokračování, ale teď tento příběh definitivně uzavírám. A vážně je mi z toho trochu smutno.

Ale zároveň jsem tak trochu pyšná na to, co jsem vytvořila, i když – jak jsem naznačovala už v některé z předchozích knih, je nutné udělat určitou revizi. Poopravit nějaké ty chyby a zkrátka celkově ten celý příběh „učesat". Tak snad se k tomu brzo také dostanu.

Především bych však na tomto místě, jak už je zřejmé z nadpisu, ráda poděkovala Vám. Vám všem, kteří jste se mnou a mým příběhem došli až na úplný konec. Vám, kteří jste mi dokonce odpustili tu neodpustitelnou absenci a navrátili se hned poté, co jsem se navrátila já. Tahle podpora pro mě byla vážně neskutečně důležitá, jelikož jsem se cítila opravdu špatně, když jsem si uvědomila, že jsem „ze dne na den" zmizela a k tomu nechala příběh otevřený. Ale vy jste mi odpustili a dali jste mi pocit, že jsem nikdy neodešla. A za to Vám patří obrovské díky, protože jsem si moc dobře vědoma toho, jaké mám štěstí, že mám tak úžasné čtenáře.

A jste to právě Vy, díky kterým jsem mohla i tuto knihu dopsat, protože jsem si jistá, že bez vaší podpory bych nikdy tato tři díla dokončit nezvládla. Psaní do šuplíku je totiž skvělá věc, ale někdy člověk zkrátka potřebuje nějaké to povzbuzení a určité ujištění, že to, co dělá, někomu přináší radost. Že ty příběhy někdo prožívá tak jako já, protože jak jsem již zmiňovala, poslední příběh (příběh Emílie) byl emotivní i pro mě. Psala jsem ho v slzách, protože jsem věděla, že je ten poslední – a bylo to zkrátka jako loučit se s něčím, co k vám již neodmyslitelně patří.

Takže ještě jednou – za sebe, za Marii/Hannah, za Augusta a za všechny ostatní... DĚKUJI.

Děkuju za váš čas, který jste věnovali čtení, za vaši trpělivost, za to, jak jste úžasní. Tento příběh mohl být dokončen jen díky vaší zásluze!

A co bude dál? Strašně ráda bych vám své plány řekla, ale vlastně v nich sama nemám příliš jasno. Ale historický román to nyní nebude, i když bych ráda ještě někdy nějaký napsala (a věřím, že taky napíšu). Každopádně kdybych se na to vrhla teď, jsem si jistá, že by se nesl v podobné rovině jako příběh kolem Augusta a Marie (mám jich stále plnou hlavu) a to nechci. Musím přijít na něco aspoň trochu odlišného.

Přesto však doufám, že se s vámi setkám i u svého nového příběhu, který (pokud vše půjde dobře) zveřejním příští týden... Bude to něco úplně jiného – a i když se historického tématu nedotkne a bude spíše oddechovou četbou, doufám, že si své čtenáře také najde.

Pokud jste to dočetli až sem, gratuluji - a ještě jednou, tentokrát naposled - DĚKUJI.