V mých botách

Paní Herz (2. část)

Na začátek pár slov. Stydím se, že se ozývám po víc jak roce a vlastně ani nevím, zda tu ještě někdo zůstal (kdo bude číst), každopádně jsem asi tak trochu zpět a je mi na nic z toho, že jsem vás tu nechala takto - bez jediného slova... Co k tomu říct. Byl to pro mě asi ten nejhorší rok a potřebovala jsem od všeho tak nějak utéct. Ale teď jsem zpět. Snad zase aspoň na chvíli... A konečně vám přináším druhou část - jistě ale všichni víte, kdo na Augustovu maminku čekal za dveřmi.

Tak Vám zase (po více jak roce) přeji hezké čtení.

Jakmile jsem otevřela, uviděla jsem na prahu stát drobnou dívku s tmavými vlasy stočenými do hladkého drdolu. Vypadala tak elegantně, skoro jako by vypadla z plakátu, jenž zve na baletní představení či nejnovější film.

„Dobrý den," pozdravila s jemným přízvukem a nesměle se pousmála.

„Dobrý," kývla jsem a dodala, „co potřebujete?"

„Já -," sklopila pohled k malému lístku, který svírala v dlani a znovu na mě upřela své tmavé oči, „Jsem tu správně – mluvím s paní Herz?"

„Ano," opřela jsem se o rám dveří a kývla na znamení, aby pokračovala.

„Vím, že nemám absolutní právo sem takto vpadnout, obzvláště až poznáte celou pravdu, ale já zkrátka nemohla jinak. Už nemůžu jinak – nemůžu se dívat, jak den, co den zírá z okna a snaží se na sebe vzít vinu celého světa, nezaslouží si nést takové břímě, a i když vím, že mu z ramenou nemůžu sejmout všechnu tu tíhu, třeba aspoň i s vámi..."

„Počkejte," zarazila jsem ji a zavrtěla hlavou, „vůbec netuším, o čem to mluvíte –,"

Zhluboka se nadechla, otevřela plátěnou tašku, která ji do té doby visela nehybně přes rameno a vytáhla stoh obálek, „Mluvím o tomto – dopisy, které vám nikdy neposlal."

Cítila jsem, jak mi začíná bušit srdce a v krku se usazuje ten nepříjemný knedlík, který vám brání prohodit třeba jen jedno jediné slovíčko. V tu chvíli jsem však kolem pasu ucítila manželovu dlaň. „O co tu jde? Kdo je ta dívka?"

„Ona – já," nadechla jsem se a poukázala na tu drobnou ženu.

„Jsem Hannah. Hannah Rádel. A vím, že jste se to měli dozvědět jinak, ale..." V tu chvíli sklopila pohled ke svým prstům, které k nám následně nastavila, „Teď jsem také žena vašeho syna."

V tu chvíli, jako by mě mé vlastní tělo zradilo. Jen jsem cítila, jak se mi podlomují kolena, před očima se objevuje černota a všechno upadá do ticha.

Nevím, kolik chvil uběhlo, ale najednou jsem znovu slyšela hlas svého muže, „To jste se musela splést, mladá paní, náš syn zemřel. A kdyby ne, vrátil by se domů. A přinejmenším, nejmenujeme se Rádel. Ale to přece víte..."

„Všechno vám vysvětlím, jen – prosím, vaše paní potřebuje trochu vody..."

„Ona -," zašeptala jsem a několikrát zamrkala, snažíc se zaostřit na dění předemnou. „Ona má náš rodinný prsten. Musí to být pravda."

Viděla jsem, jak si ta drobná žena klekla na zem a vzala mě za ruku. „Je mi to neskutečně líto – všechno je mi neskutečně líto a mrzí mě, že jste si museli prožít taková muka. Vím, že pro to není žádná omluva, ale věřte, že není dne, kdy by si nevyčítal, jak se vůči vám zachoval..."

Zavrtěla jsem hlavou a setřela slzu, která se mi rozkutálela na tváři, „Pokud je tohle všechno pravda, proč tady není?"

„On neví, že tu jsem."