V mých botách

Emília

Kolik to vlastně bylo let? Už si ani nepamatuju. Od té chvíle, kdy jsem poprvé uviděla drobnou dívčinu klečet u mé Aničky a na okolí se rozkřikla, ta chvíle už byla vzdálenější, než jsem vůbec tušila. Tolik let od té doby uplynulo, tolik se toho událo a já nemohla být šťastnější. Prožila jsem život, jaký jsem si přála. A teď zbývalo jen se rozloučit.

Měla jsem ohromné štěstí. Nejen, že děti byly zdravé a šťastné, což byl sen každého rodiče, ale byli tu především jeden pro druhého. Jako bychom tak žili od nepaměti. Jako by byla Hann naše vlastní, i když po všech těch letech tomu tak vlastně bylo. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem se za ní rozeběhla potom, co nám řekla o svém otci a matce. Tehdy to byla vlastně jen částečná pravda a už to mě zasáhlo přímo do srdce, to se však nemohlo ani v nejmenším rovnat s tím, když nám o několik měsíců později řekla skutečnou a celou pravdu. Tehdy však, když jsem se za ní rozeběhla čerstvě napadaným sněhem, zastavila ji a sevřela v náručí, tehdy jsem si uvědomila, že nemůžu tuto bezbrannou a nevinnou dívku nechat samotnou ve spárech válčícího světa. A už tehdy, když jsem ji vedla zpátky k nám do naší chalupy, jsem věděla, že udělám všechno proto, aby byla šťastná. A ona dělala přesně to samé. Pomáhala mi, jak jen to šlo, pro děti se stala starší sestrou, kterou nikdy neměly a zapadla k nám, jako by byla naše odpradávna. Snad i my jsme jí aspoň částečně nahradili rodiče, které tak nešťastně ztratila.

Apak nám jednoho dne ukázala ty čísla na předloktí, které do té doby tak dobřeskrývala. Tak těžko jsem v tu chvíli bojovala se slzami a vyčítala sikaždičký okamžik. Jak to, že jsem si toho nevšimla, jak to, že jsem nepoznala,že v sobě skrývá takové hrůzy, a jak se něco takového mohlo vůbecdít? Přesto, že jsem netušila, že to bude ještě možné, ve chvíli, kdy námprozradila všechno, do posledního detailu, jsem si ji zamilovala ještě víc.Najednou do sebe všechno zapadalo, noční můry, laskavost, ochota, najednou midošlo, že tohle všechno pro ni nebylo nic v porovnání s tím, čemumusela čelit v tom nelidském táboru. To přece nemohl být výtvor lidí? Jakmůže někdo vytvořit takovou továrnu na smrt?! Jak?!

A pak přivedla toho vysokého mládence s očima jako dvě studánky, s nejistým úsměvem, propadlými tvářemi a s pohledem plným viny. Tolikrát jsem se ho chtěla zeptat, jaké to bylo něčemu takovému přihlížet, ale pak jsem si uvědomila, že nejen na naší Hann, ale i na něm to zanechalo hluboké šrámy na duši, které se už nikdy nezahojí – možná se zcelí, vždy však po nich zůstanou stopy. Bylo mu to vidět na očích, jak bojuje sám se sebou, se svými vzpomínkami, když není jeho Hannah poblíž – ale když byli spolu – jako by dokázali zapomenout. Bylo to až neuvěřitelné, jak jeden druhému dokázali vytvořit úsměv na tváři. I přes veškerou rozdílnost, přes všechny předchozí křivdy a nepřízeň osudu – ti dva pro sebe byli stvořeni.

A teď tu byli všichni, celá má rodina, až na nebožtíka otce. Celá má rodina seděla kolem mě a pokaždé, když jsem na jednoho z nich pohlédla, před očima se mi zjevila ta nejkrásnější vzpomínka. Třeba ta, jak jsem Aničku učila zadělávat těsto na buchty nebo jak jsem jí pomáhala do svatebních šatů, Martínek, jak po otcově smrti, kdy jsme všichni ztrádali, zastoupil funkci muže v rodině, jak se staral o celý dům, a přitom vychovával své tři syny, a na Hann, jak po boku Augusta a svých dětí jen rok od roku kvetla. Nikdy jsem se jí na to nezeptala, ale myslím, že všechny ty hrůzné zážitky dokázala skutečně odsunout do pozadí. Díky svému muži, díky svým dětem, díky své vysněné práci. A třeba i tak trochu díky nám, díky své rodině. Protože kdykoliv jsem se na ní podívala, na tváři jí hrál spokojený úsměv – a to bylo to jediné, na čem záleželo.