V mých botách

Kamarád

Byly to dva naprosto rozdílné, a přesto tolik podobné okamžiky plné bezmoci a strachu, které se zaryly hluboko do mého srdce. Ten první, když jsem viděl, jak August padá k zemi a ten druhý, ten jsem právě prožíval. S tím prvním jsem naštěstí mohl něco dělat, ale s tím druhým, to byla zkrátka bezvýchodná situace.

Tohle ne - neměl to být on.

On byl ten dobrý.

Byl to on, kdo měl přežít.

Jsem rád, že to nakonec tak dopadlo.

„Auguste, Auguste sakra prober se!" Zakřičel jsem mu přímo do tváře, „Auguste poslouchej mě - musíš zůstat vzhůru, ano? Pomoc je na cestě, jen hlavně zůstaň vzhůru! Sakra proč to pořád tak teče?!" Ohlédl jsem se za sebe. Střelba utichla, aspoň na malou chvíli - mohly to být vteřiny, mohly to být minuty, mohlo to být jen do té chvíle, než trefí i mě...

„Auguste, pamatuješ, jak si mi vyprávěl, že je trapný umřít, když mi ta kulka odřela helmu a já se začal klepat jak ratlík?" Propleskl jsem ho po tváři, znovu a znovu, dokud jsem si nevšiml, že se jeho víčka zachvěla a pomalu otevřel oči, „Říkal jsi mi, že je trapný umřít - a ještě trapnější je umřít s Rusákama. Tak nebuď trapnej."

Jeho rty se pootevřely, jako by snad chtěl něco říct, ale nevyšlo z něj nic jiného než chabý nádech, načež znovu stiskl zuby k sobě, jak se snažil potlačit bolestné sténání. Pak ale s dalším výdechem zašeptal, „Neumírám, blbče, jen mám díru v noze, která zatraceně bolí."

„Díky Bohu," sevřel jsem jeho paži, „myslel jsem, že si mrtvej."

Podíval se na mě pohledem, kterým mě propaloval už během našeho výcviku ve chvílích, kdy jsem byl lepší než on - mnohokrát to nebylo, přesto jsem ale ten pohled svým způsobem miloval, porazit Augusta Herze byly vždy takové malé Vánoce a to, že se mu ve tváři objevil právě teď mě uklidňovalo, že to možná přeci jen nebude tak vážné, jak se zdá. „Ten pohled znám -," podotkl jsem ještě, než jsem si popravil helmu a rozhlédl se kolem.

„Nemysli si, že se mě tak lehko zbavíš - nedovolím, abych chyběl ve vítězné bitvě."

Protočil jsem oči, „Jako vždy tak cílevědomý... a ne -," zarazil jsem ho, když jsem si všiml dalšího nádechu, „už nemluv. Možná je to jen díra v noze, ale pokec raději nechme na jindy. Pořád ti to krvácí."

Připadalo mi to jako vděčnost, než se u nás konečně objevili zdravotníci, kteří ihned poklesli do bahna stejně jako já, „Jak dlouho tu je? Má ještě nějaké zranění? Stalo se něco i vám?" Začali mě bombardovat desítkami otázek.

„Já nevím - je tu možná něco přes půl hodinu, snažil jsem se ho odvléct, nevím, jestli jsem to nezhoršil."

„Při vědomí?" Zeptal se další.

„Při vědomí celou dobu - že Auguste, ty dneska neumřeš."

„Já dneska neumřu..." souhlasně přikývl s náznakem úsměvu, který se však hned na to změnil v bolestný úšklebek. Až teď jsem si všiml, že je rozhodně bledší než před pár minutami.

„Vojáku - zůstaňte v klidu - dopravíme vás do nemocnice, kde tu kulku vytáhnou. A vy -," ukázal na mě, „od čeho máte toto zranění?"

„Zranění?" nechápavě jsem nadzvedl obočí, když jsem ucítil to nepatrné píchnutí.

„Pojedete s námi -," rozhodl bez dalšího váhání a postrčil mě k vozu. „Musí se na vás podívat, mohl by to být otřes mozku."