Den, který změnil celý jeho život, si Jake pamatoval stejně tak jasně jako facku, kterou si v šesti letech vysloužil od svého otce, když mu poškrábal auto při hloupé hře s kamarády.
Jake seděl na své posteli a rozhlížel se kolem, jako by snad svůj pokoj nikdy předtím neviděl.
Owen se procházel kolem a zkoumal detaily, kterých si dříve nevšimnul.
Oba chlapci byli zticha, ne proto, že by si snad neměli co říct, protože oba jistojistě měli v hlavě tisíc nápadů na témata různých konverzací, ale proto, že jim to v ten moment prostě tak vyhovovalo. Slyšet byl pouze štěkot psů v sousedství, řinčení nádobí z kuchyně, a po pár minutách taky Owenův příjemný hlas, který donutil, aby chlapci a nejspíš i celý vesmír dokázal zaslechnout Jakeovo srdce, které se rozbouchalo šílenou rychlostí.
„Nespočetně mnoho věcí jak být holka," v Owenově hlase bylo rozpoznatelné uchechtnutí, „za prvé: prostě nebýt kluk, za druhé: mít dlouhé vlasy, za třetí: nedržet to v tajnosti, zbavit se mužského hlasu, vytrhat si obočí, nalakovat si nehty, namalovat se, obléct se jako dívka..."
Po chvíli, která se sice Jakeovi jevila jako věčnost, přestože uplynulo teprve pár sekund, Owen zvednul pohled od popsaného papíru, jehož velkou část odrecitoval nahlas, a zbylou pasáž pouze přeletěl očima. Zadíval se na Jakea a nechápavě zvednul obočí, očekávajíc vysvětlení.
