Ve škole pro Jakea nebylo nic horšího než čas oběda. Dřív si tuhle volnou chvíli patřičně užíval se svými přáteli, přecpal se jídlem, které jen zřídka kdy bylo doopravdy poživatelné, zkouknul Jesseho, jediného kluka na kterém mohl Jake oči nechat, záviděl roztleskávačkám jejich upnuté kostýmky, které nosily s takovou grácií a elegancí, které by jim mohla každá druhá dívka, a Jake, pouze závidět.
Posledních pár týdnů se ale jídelně vyhýbal obloukem. Místo toho radši zaplul do knihovny, kde si pochutnal na svačině z domova, poté už jenom počítal minuty, než skončí odpolední vyučování a on bude moct konečně zmizet domů do bezpečí.
Po pár týdnech si ale uvědomil, že musí přijít zlom. Možná to bylo díky Owenovu proslovu, který se mu chtě nechtě dostal do hlavy a ne a ne odejít. Nebo taky kvůli tomu, že se cítil osamělý a jediní lidé, se kterými chtěl a možná i trochu potřeboval trávit čas, byli Dylan a Kathy. Právě proto se jednoho dopoledne rozhodl, že se znovu naobědvá v jídelně. S tácem v dlaních se zastavil a očima vyhledal osoby, po jejichž přítomnosti tak moc toužil. Nebylo těžké je najít. Seděli u stejného stolu jako vždycky. Zhluboka se nadechnul a sebevědomě se vydal k nim. Jakmile je tiše pozdravil a posadil se k nim, překvapení vyobrazené na jejich tvářích nešlo přehlédnout. Bál se říct něco dalšího, a proto si zacpal ústa jídlem.
