Mohlo uběhnout teprve pár sekund, anebo taky desítky minut, když se Jake konečně probral z transu, do kterého jej dostala ona slova, která vyšla z Dylanových úst. Nedůvěřivě se rozhlédl kolem sebe, aby se ujistil, že nikdo nic nezaslechnul a on si nebude muset změnit jméno a utéct do Mexika. Když spatřil, že na něj nikdo, kromě Dylana a Kathy, neupírá rentgenový zrak, spadl mu malý kamínek ze srdce, ale onu úlevu stejně nebyl s to ucítit.
„Jak... to víte?" šeptl. Nebyl schopen se jim podívat do očí. Doufal, že odpověď, kterou očekával, bude vyvrácena.
„Tvůj nejlepší kámoš, bez kterého nedáš ani ránu, si pustil pusu na špacír," odfrkla naštvaně Kathy, čímž Jakeovu domněnku potvrdila, a Dylan jejím směrem vyslal varovný pohled.
Jake se celý třásl. Nedokázal ze sebe dostat ani jedno další slovo, i dýchání se mu v té chvíli jevilo jako ten nejtěžší úkol.
„Víš," začala Kathy, tentokrát už milejším tónem, „mohl jsi nám to prostě říct. Neodsoudili bychom tě. Pořád bys byl náš nejlepší kamarád."
Jake jejím slovům věřil. Jediný zádrhel byl v tom, že on nebyl připravený vyjít s pravdou na povrch.
