Večerní tramvaj ✓

Hlavní nádraží

Blížili jsme se k hlavnímu nádraží. To místo se mi odjakživa hnusilo. Nebylo na něm nic pěkného a krom lidí, kteří tudy procházeli, ani nic zajímavého. Několik šedých špinavých ostrůvku, pár stříšek proti dešti a lavičky, na nichž se věčně váleli zbídačení lidé. To byl středobod města 21. století.
V tramvaji už někteří cestující netrpělivě prešlapujíce vyhlíželi, kdy konečně zastavíme, aby mohli rychle přestoupit. Vrchol nervozity nastal ve chvíli, kdy tramvaj začala brzdit u přeplněného ostrůvku. Všichni zvenku i zevnitř se nahrnuli ke dveřím a snažili se co nejrychleji dostat z tramvaje ven a dovnitř.
Já jsem naštěstí nemusel přestupovat, takže ten okolní mumraj jsem pozoroval hezky vsedě, aniž bych se musel někde mačkat. Venku byli kromě místních povalečů davy lidí. A všichni někam spěchali. Nádraží v tom směru odráželo životní styl mnoha lidí. Každý se v životě někam žene, snaží se udělat všechno v co nejkratším čase, aby toho mohl stihnout ještě víc a přitom často přehlíží věci, které jsou v životě nejdůležitější. A proto kdybych někomu řekl, kam jedu a proč; tak by se mi nejspíš vysmál, že větší pošetilost a mrhání časem neviděli. I já sám jsem pochyboval, jestli to nebude jen promarněný čas, ale teď jsem si jist, že ta cesta pro mě byla to nejdůležitější. Vlastně ne ta cesta, ale ta osoba. Ten člověk, s nímž jsem se tolik toužil setkat, podívat se mu do očí a čekat na jeho reakci; ten je nejdůležitější...

Dveře práskly, cinkot vyhnal lidi z kolejiště a kulisy špinavého nádraží se začaly vzdalovat. Jeli jsme dál.