Večerní tramvaj ✓

Stařenka

Mezi novými cestujícími byla i stará žena s bělavými vlasy a vrásčitou tváří. S obtížemi vystoupala po schodech do tramvaje, naštěstí se pro ni v již značně obsazeném voze našlo místo k sezení. Usadila se hned za mladou ženu a jejího syna, které jsem předtím sledoval. Chlapec, ještě doteď si hra s autíčkem, si ji začal prohlížet. Paní se na na něj usmála, prohledala kapsy a nabídla mu bonbón, který v jedné z kapes našla. Chlapeček si ho mlčky vzal a hned ho ukázal matce. Stačilo jí jedno ohlédnutí, aby zjistila, odkud bonbón vzal.

"Poděkovals Toníku?"
Chlapec jen provinile zakroutil hlavou.
"No tak honem!" pobídla ho.
"Děkuju." špitl směrem ke stařence.
"Ale nemáš za co Toníčku." opáčila s úsměvem. "Dala jste mu pěkné jméno." obrátila se k matce. "Můj muž se taky jmenoval Antonín."
Matka se jen pousmála a pohladila synka po vlasech.

Víc už se nebavili a na stařence bylo vidět, jak se spokojeně s úsměvem na tváři ponořila do svých vzpomínek, nejspíš na manžela či na vnoučata.

Ke starým lidem mám zvláštní úctu. Pod jejich časem již sešlým zevnějškem se vždycky skrývá poklad životních zkušeností a příběhů, které by vydaly i na několik knih, kdyby je někdo zapisoval. Škoda jen, že většina těhle pokladů nám zůstane skryta a nikdy se o nich nedozvíme.

Častokrát přemýšlím, jaké to bude, až zestárnu. Splní se mi moje sny? Budu mít nějakou rodinu, s kterou budu moct trávit stáří? Budu si moct říct, že ten život za to přece jen stál? Kdo ví... Dopadnout to může jakkoli, ale teď musím udělat maximum proto, abych to jednou říct mohl.

Na té staré paní jsem si všiml ještě něčeho. Po celou dobu svého cestování tramvají se usmívala. Mohla se klidně mračit a nadávat na to jak ji všechno bolí, na špatné počasí, na to, že je hrozná doba; ale ona se usmívala. Usmívala se, přestože ji v životě určitě potkalo mnoho zlého. Řekl jsem si, že jednou bych chtěl být taky takový. Doufám, že až si na tu starou paní jednou vzpomenu, bude to pro mne motivace usmát se na ostatní kolem sebe - prostě jen tak, pro radost.

A jak jsem se na ni díval, došlo mi jak je život krátký a pomíjivý. Uteče jako voda a člověk s tím nenadělá vůbec nic. Dneska sedím v tramvaji a zítra tady nemusím být vůbec. A proto je potřeba využít každou sekundu, která nám byla daná. Měl jsem z toho smíšené pocity, ale pomohlo mi to na chvíli zapomenout na cíl mé cesty a na osobu, na kterou jsem čekal...