Večerní tramvaj ✓

Konečná zastávka

Nevím jak dlouho a kudy jsem šel. Zastavil mě až výhled na město, který se mi objevil před očima po tom, co jsem vyšlapal jakousi zapadlou ulicí na kopec, kde ulice končila a dál byla už jen strmá stráň dolů. Všiml jsem si, že už přestalo pršet a nebi se objevily hvězdy. Nade mnou zářily hvězdy a přede mnou noční město. V ten moment mě to napadlo. Přestože ten večer dopadl úplně jinak, než jsem čekal, ta obyčejná cesta tramvají mi pomohla si něco uvědomit.

Cesta tramvají je jako život. Víme, kam chceme dojet, ale ne vždy se to podaří bez přestupů a narazíme i na výluky, které nám tu cestu ztíží. Nemůžeme ovlivnit, kdo s námi tramvají pojede, stejně jako nedokážeme ovlivnit, kdo do našeho života vstoupí. Ale v obou případech máme minimálně kus společné cesty a někdy i společný cíl. Proto nebuďme uzavření do sebe anebo do jiných realit. Nebuďme jako ten kluk s telefonem, co v té tramvaji byl a přitom vlastně nebyl. Vnímejme, co se děje kolem nás, protože to je to nejdůležitější.

V životě přijdou okamžiky, kdy nás lidé kolem budou potřebovat. Budou potřebovat naši podporu a pomoc. A když jim pomůžeme, možná jednou pomohou oni nám, až na tom pro změnu budeme špatně my. Nikdo by na své starosti neměl být sám. Někdy je i úsměv a vědomí, že tam pro ně jste tím největším zázrakem a pomocí, kterou jim v daný okamžik můžete dát. Vzpomeňte na tu starou paní z tramvaje. Vyzařoval z ní jakýsi zvláštní optimismus a elán. V tom by mohla být mnohým příkladem.

A když zastihnout problémy i nás samotné, neztrácejme víru. Jako ten mladík, co se tramvají jen mihl. Určitě věřil, že na místo srazu dojede včas. A s úsměvem předá své milé kytici.

Obvzlášť dnes vidíme, jak se všichni kolem nás za něčím ženou. A někdy se do toho honu (na cokoliv) zapojíme i my sami. Někdy je ale lepší se na chvíli zastavit, připomenout si cíl své cesty a zvolit správný směr. A že to rozhodování, kudy se vydat, není vždy jednoduché, hlavně když v životě dojedeme do nějakého "přestupního uzlu", pokračovat dál se dá všemi směry a my si máme vybrat ten správný.

Někdy nechceme na naší cestě zůstat sami, a tak neřešíme, kam jedeme, ale s kým jedeme. Jenže až jednou vystoupíme, zjistíme, že jsme úplně jinde, než jsme chtěli a když nás nedej bůh opustí i ti s kterými jsme cestovali, rázem se ocitneme sami a ještě ke všemu někde, kde ani být nechceme.

Tramvaj a život mají ještě jednu podobnost. Ani jedno tak úplně neřídíme. Člověk nikdy neví, co se řidiči zrovna teď odehraje v hlavě a kam ho nakonec dodveze. Život to občas udělá zrovna tak.

A ptáte se, co já? Říkáte, že tohle není žádný pořádný konec a že je tady ještě spousta otazníků? Možná někdy zase pojedu večerní tramvají, budu pozorovat své okolí ve snaze zaměstnat své hlodající myšlenky a tiše doufat, že nastoupí jedna osoba - ta kterou mám tak rád.

KONEC