Večerní tramvaj ✓

Matka a syn

Mezi novými cestujícími byla i mladá matka s malým chlapcem. Vypadala dost ustaraně. V rukou držela několik tašek, nejspíš s nákupem. Zdálo se, že potom, co se jí podařilo usadit syna a odložit vedle sebe nákupní tašky, si značně oddechla, ale přesto pořád vypadala, jakoby se měla rozbrečet. Roztomilý chlapeček zatím vytrvale jezdil svým malým červeným autíčkem po sedadle před sebou a hlasitě napodoboval zvuky jedoucího auta. Nový hluk za okamžik začal přitahovat pozornost ostatních cestujících. Mladá matka si toho všimla a pro jistotu syna napomenula, aby si hrál tišeji. Chlapec se ztišil, chvíli pokračoval ve hře, pak se zadíval na matku a zvídavým dětským hláskem se zeptal:

"Mami? Ty seš smutná?"

Někteří lidé zvedli zrak směrem k matce a čekali na odpověď.

"Ne Toníku, jen jsem se trochu zamyslela," odpověděla s lehkým úsměvem.

Bylo poznat, že ji ten úsměv stál mnoho energie a přemáhání, ale přesto nebyl upřímný. To však malý chlapec ještě nemohl poznat. Po chvíli ticha následovala další otázka.

"Maminko? A kdy se vrátí tatínek?"

Otázka malého chlapce jakoby v tu chvíli zastavila čas. Žena zbledla, rozšířili se jí zorničky. To všechno byly jen vnější projevy toho, co se muselo odehrávat v jejím nitru. Nejspíš věděla, že se na ni přesunula pozornost všech cestujících, kteří dychtivě očekávali její odpověď, a proto s ní neváhala.

"Povím ti to doma Toníku, ano?" řekla trošku důrazněji.

Chlapec vycítil, že jeho otázka nepřišla vhod, a snad proto se už na nic neptal. Začal si prohlížet lidi okolo. Podíval se i na mě. Měl zlatavé vlásky a hnědé oči s živými jiskrami. Prohlédl si mě, potom mi hrdě ukázal červené autíčko, které pevně držel v ruce a usmál se. Naprosto odzbrojen jeho úsměvem jsem se na něj usmál taky. Cítil jsem, jak mi ten klouček tím jedním úsměvem předal náboj své dětské radosti a štěstí.

Kéž by mu schopnost rozradostnit všechny okolo zůstala už napořád. Děti jsou zkrátka ztělesněním všeho dobrého a pěkného, co na světě ještě zůstalo. Jsou zásobárnami nikdy nevyprchávající energie, a přesto jednou vyrostou a všechna ta přirozená radost se z nich vytratí. Proč vlastně nemůžeme zůstat dětmi? Proč nás starosti všedního života jednou doženou? Nejspíš proto, abychom se naučili žít. Žít samostatně, aniž by nám kdokoli musel neustále říkat, co máme dělat, aby jsme udělali to správné.

Znovu jsem pohlédl na tu ženu. Mladá matka se ztrhaným výrazem se bez jediného pohybu dívala do prázdna před sebou, nejspíš ponořená v hloubi svých myšlenek. Z těch několika vět, které se synem prohodila, se dalo usoudit, že rodina zrovna neprožívá šťastné období. Přemýšlel jsem, co se asi přihodilo otci, že není s nimi. Možná se mu stala jen nějaká nehoda, ale co když je opustil... Prostě odešel za jinou nebo nadobro utekl před kupou starostí spojených s rodinou.

Nechápu, jak člověk může něco takového provést. Jak může najednou láska ochladnout a zevšednět či vyprchat kvůli malicherným neshodám. Jak někdo může opustit lidi, kteří ho milují? Jak je může bez výčitek zradit? Ta představa se mi hnusila. Nikdy bych nebyl ničeho z toho schopen.

V ten moment jsem si prvně připustil, že hlavním důvodem téhle cesty je láska. Připustil jsem si, že osobu, na kterou tady čekám, mám rád, a že je to dobře. Láska je přece vždycky dobrá ne? Dá všem věcem v životě větší smysl. Mně v tom okamžiku přinesla smysl pro tu nesmyslnou cestu večerní tramvají, ale to už jsme zastavili na další zastávce a nastoupili další lidé.