Večerní tramvaj ✓

Zamilovaná dvojice

Všiml jsem si mladého páru v zadní části tramvaje. Dívali se na sebe s blaženým úsměvem. Občas jeden z dvojice něco řekl tomu druhému, načež se oba začali smát. Bylo na nich vidět, že jsou šťastní. Tramvaj hučela, a tak nebylo slyšet, o čem si povídají; ale jedno jsem přece jen zaslechl. Chlapec se naklonil k dívce, pohladil ji po vlasech a řekl: "Miluju tě." Dívce se začervenaly tváře a blesklo jí v očích. "Já tebe taky." usmála se a políbila ho. Pak se na sebe hluboce podívali a začali se líbat. Bylo mi hloupé je pozorovat, a tak jsem obrátil pohled jinam. Ostatní cestující reagovali podobně. Některým to bylo jedno, jiným to očividně přišlo v dopravním prostředku nechutné a nevkusné. Já v tom nic nechutného ani nevkusného neviděl. Jsou přece zamilovaní a šťastní! Svět okolo je pro ně jen jak divadelní kulisy. Nezbývá než jim tiše závidět a přát jim to...

Celý ten výjev mě přivedl na otázku, co je to vlastně láska. Tolik se o ní všude mluví, každý ji chce; ale co to je, to se člověk nikde nedozví, protože o ní vlastně každý říká úplně něco jiného. Já myslím, že láska je štěstí a naopak. Aspoň tak jsem to vypozoroval na ostatních lidech, kteří jsou v životě šťastní. Vždycky mají někoho, koho milují a mají v něm oporu.

Láska má mnoho podob. Nejcennější je ale láska pravá. Pravá láska, to je když jste pro osobu, kterou milujete ochotni udělat cokoliv. Potom vám ke štěstí v životě schází jen jedno: aby k vám ten druhý taky cítil pravou lásku - byl ochoten pro vás udělat cokoli.

Najdu někdy někoho takového? Snad ano. Každý by měl najít svou lásku. Každý by měl být šťastný. Vždyť láska mě přivedla do té tramvaje a já tolik doufal v to, že ta cesta bude mít šťastný konec - tedy, že si budu jistý, že to tak cítí i ta osoba, kterou jsem toužil potkat.

——————

Tramvaj jela dál večerním městem a já se opět pomalu začal probouzet ze svého snění...