...se nad dveřmi rozsvítilo červené světlo, ozval se pištivý zvuk a dveře se zavřely. Srdce se mi rozbušilo ještě víc než předtím. "To není možné!" opakoval jsem si v duchu a znova pozorně prohlížel tváře ostatních cestujících ve víře, že mezi nimi bude i ta známá tvář, kterou jsem chtěl dnes potkat. Tramvaj cinkla a rozjela se. Nebyl tam. Ten člověk v té tramvaji nebyl, prostě nenastoupil.
Pocity ve mně rozpoutali bouři a zmítaly se jako vlny na otevřeném moři. Zklamaní a smutek střídali strach, bezmoc a vztek. Vnitřní hlasy se ve mně překřikovaly a každý říkal něco jiného.
"Bylo to zbytečný," prohlašoval zklamaně jeden.
"Co když se té osobě něco stalo a proto nenastoupila," přemýšlel úzkostlivě další.
"Nenastoupil, ale s tím stejně nic nenaděláš," konstatoval smutně jiný.
"Sakra! Proč tu není?! To vůbec není hezký takhle někoho trápit!" rozčiloval se jeden z hlasů, "Beztak to dělá schválně!"
A ten poslední, ten nic neříkal, ten se z toho všeho rozplakal.
Nevím, jak dlouho tahle vnitřní hádka trvala, ale už mě to přestávalo bavit. Cítil jsem, jak mi z toho začíná hučet v hlavě. A DOST! Řekl jsem si. Tramvaj zastavila a já se zvedl a vystoupil. Najednou jsem stál na prázdné zastávce neznámo kde, ohlíževše se za tramvají, která spěchala dál po trati, spěchala dál tou říjnovou nocí se všemi těmi lidmi, až mi zmizela z dohledu. Teprve teď jsem si uvědomoval, co se právě stalo. Vydal jsem se rovnou za nosem, zahrabaný ve svých myšlenkách. Nevnímal jsem nic kromě svého stínu, který se otáčel sem a tam, jak jsem procházel bledým svitem pouličních lamp.
ČTEŠ
Večerní tramvaj ✓
Historia CortaObyčejný večer... obyčejná tramvaj... obyčejní lidé... NEobyčejné příběhy... Neboť všechno má svoji příčinu, důvod a důsledek; stačí se jen zamyslet. A ty největší zázraky se dějí každý den kolem nás. -jazik-
