Monstro// Hannibal CZ

-I-

„Bavil ses, Wille, bylo to vidět."

Pohlédl na mě a zadíval se mi do očí. Z jedné části měl pravdu. Bylo to vzrušující.
Rty se mi roztřásly při vzpomínce na onen den.

Na jeho tváři se objevil malý úšklebek. Těšilo ho, že má pravdu. Seděli jsme na mé verandě, zatímco jsme sledovali les před domem. Bylo chladno a nám oběma šla pára od úst.

„Dáš si něco?" optal jsem se, abych prolomil to ticho, které panovalo.

„Ne, děkuji, jsem stejně na cestě. Mám ještě jednoho pacienta," řekl a urovnal si svou šálu, kterou měl okolo krku.

„Stále mě bereš jako pacienta?" optal jsem se zvídavě.

„Kdepak, Wille, ty už dávno pacientem nejsi."

„A co jsem?"

Tato otázka visela ve vzduchu. Hannibal krátce zaváhal. „Jelikož oba pracujeme pro FBI, řekl bych, že jsme kolegové."

„Kolegové si vraždí své přátele?"

Opět se ušklíbl a postavil se. Opřel se o zábradlí.

„Co kdybych zemřel jako ona?"

„Ale nezemřel. Jsi zde. Věděl jsem, že to zvládneš, a přeci jen, byl jsem dost opatrný, abych nepoškodil důležité orgány.

„Abigail byla jen do počtu možná pro tebe. Ne pro mě. Byla to lidská bytost. Pomohla jak mě, tak i tobě. Copak jsi zapomněl?"

„Jak říkám, byla jen do počtu. Jakmile mi přestala být užitečná, zbavil jsem se jí."

„Až přestanu být užitečný, zbavíš se mě taky?"

„Ne, ty nikdy nepřestaneš být užitečný. Stejně jako doktorka Bloomová. Vy jste stejní jako já. Ne, vy jste lepší. Samostatně jsme silný, ale společně jsme nejsilnější a já nedovolím, aby někdo mezi nás vrazil byť jen trn."

Seděl jsem a snažil se být klidný. I po tom všem, co se stalo. Nedokážu přestat myslet na celou minulost. I když Jack říkal, že je někdy lepší zapomenout. Na tohle vše prostě zapomenout nejde.

K nohám mi přiběhl Buster, jeden z mých psích společníků, a hlavu mi položil na klín. Pohladil jsem ho po hlavě, přičemž jsem sledoval Hannibala.

„Občas si připadám jako tvůj pacient."

„Připadáš, nebo jím chceš zase být? Víš, Wille, mnoho lidí mě nazvalo monstrem. Dětem se říká, že monstra neexistují. Jenže existují, jsou skutečná, stejně jako duchové. Žijí uvnitř nás a někdy vyhrávají."

„Oni ale mají pravdu."

„O tom nepochybuji." Koukl na mě s úsměvem na tváři, načež se vydal ke svému autu, do nějž nasedl. Podíval se na mě. Cítil jsem jeho pohled až v morku kostí. Nedokázal jsem se na něj podívat, a tak jsem upřel svůj zrak na psa a naslouchal zvuku odjíždějícího auta.

Ahojte, tak vás vítám u nové knihy Hannigram - Monstro. Doufám že se Vám první část líbila. Hodně lidí psalo, abych se držela postav, jejich chování atd. Mohu Vám na to říct jen to, že se vynasnažím. Omluvte mé chyby, korekce bude zanedlouho :-)