Monstro// Hannibal CZ

-IV-

Procházel jsem davem, nevnímaje okolní ruch. Límec od mého kabátu byl srovnaný tak, aby zakrýval můj obličej. Věděl jsem, že doktorka Bloomová nežertovala, Jack si pro nás určitě přijde.

Hannibal odjížděl za hranice. Daleko, do většího bezpečí.

O pár bloků dál jsem si stopl taxi a vydal se do mého domu.

Po zaplacení jsem vyndal z kapsy kalhot klíče, načež jsem vstoupil na verandu, kde jsem již slyšel štěkot mých psů. Byli to tuláci, stejně jako já. Stejně jako jsem se ujmul psů, Hannibal se ujmul mě.

Pohladil jsem každého psa, který ke mně přiběhl, a poté je vypustil ven. Sledoval jsem je, jak si hrají. Studený vítr mě ovál a já se více zabalil do kabátu. Začínala být zima, blížily se vánoční svátky. Pohlédl jsem do dáli a spatřil černé terénní auto. Věděl jsem moc dobře, koho to je. Jakmile zastavilo, vystoupila mohutná postava.

„Ahoj, Jacku," pozdravil jsem ho. Pomalým krokem se ke mně vydal, a po tom, co vyšel tři schody na verandu, se zastavil.

„Proč jsi nic neřekl?" zeptal se podrážděně.

„Neptal ses. Mohu ti něco nabídnout? Čaj, kávu?"

„Kávu," odvětil. Pustil jsem jej do domu, zatímco jsem psy jsem svolal zpět.

„Takže Hannibal žije?" otázal se, zvídavost mu nedala.

„Ano, Jacku, žije."

„Ty jsi to celou dobu věděl, ale nic jsi neřekl..."

„Jak říkám, neptal ses."

„Změnil ses, Wille."

„To my všichni, včetně Hannibala."

„Pravda. Nezměnili jsme se však sami od sebe, změnil nás on."

„Ke obrazu svému. Jenže, Jacku, nemohu si stěžovat. Už nejsem ten, kým jsem býval." Jack kývl hlavou a usrkl z hnědého šálku kávu.

„Takže mi neřekneš, kde ho najdu?"

„Neřeknu. Sám to nevím." Hrnek v mých rukou byl až moc horký, pálil, a tak jsem jej položil na stůl a ruce si složil do klína. Zadíval jsem se do černé tekutiny. „Jsi tu jen kvůli němu?"

„Ne, máme další oběť. Stejné rány, stejná technika jako u předchozí oběti."

„Takže měl pravdu," zašeptal jsem, „Hannibal měl pravdu."

„V čem?"

„Že znovu udeří." Jack nic neříkal, jen dále pil svou kávu. Podíval jsem se na psy. Všichni leželi na zemi. Někteří nás sledovali.

„Tentokrát to je muž, Wille. Jenže jme našli něco, co nás naprosto zneklidnilo. Podíval se mi do očí, načež vytáhl z kapsy fotky z místa činu. To, co jsem uviděl, mě šokovalo. Nesmírně.

„Myslíme si, že je to tvůj fanoušek."

„Fanoušek? Můj? Jacku, kde to žiješ. Hannibal má fanoušky, já ne."

Všude na fotkách byly výtisky z časopisů, kde jsem byl já. Fotografie, které byly pořízené několik dní zpátky a na nichž někdo zachytil, jak vcházím k Hannibalovi.

„Stále se může jednat o Freddie Laundsovou," namítl jsem.

„To jsme si taky mysleli, pravdou je, že ona tě fotí. Jsi podle ní fotogenický." Zasmál jsem se.

„Jenže ona je celý měsíc mimo Státy. Takže ona to opravdu není." Tvářil se znepokojeně. „Rád bych ti udělil ochranku."

„Jacku." Na tváři se mi objevil úsměv. „Myslím, že pokud dokázal tohle, nějaká ochranka ho nezastaví."

„Tak tě tedy vezmu na stanici." Tato slova se mi už moc nelíbila.

„Necítím se tam dobře."

„Wille, tady jde o tvoje bezpečí!" křikl a bouchl do stolu, až hrníčky povyskočily. Nebyl jsem překvapen jeho reakcí.

„Můžeš odjet ze Států... za ním."

„Abys mě mohl sledovat a abych vás za Hannibalem dovedl? Jacku," zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou.

Mou větou debata utichla. Jack dopil kávu a oblékl se, načež vyrazil ven.

„Je to tvůj život, Wille, ale nebuď sobecký. Máš tu přátele, máš tu Hannibala." S těmito slovy za sebou zaklapl dveře.

„Přátele?" uchechtl jsem se.

Fotografie, které Jack přinesl, byly rozházené po stole. Prohraboval jsem se jimi, než mě zaujala jedna jediná. Fotka mě v lese, s mrtvými těly, která byla zahrabaná v zemi. Tento snímek pocházel od Freddie, tím jsem si byl jist.

Je možné, že by tohle vše měla na starosti ona?