Monstro// Hannibal CZ

-V-

Stál jsem na kamenitém pobřeží. Divoké vlny narážely do nedalekého útesu a zanechávaly za sebou jen hlasité dunění. Slunce zapadalo daleko za obzorem. Oslňovalo mne, musel jsem uhnout pohledem. Cítil jsem klid a ticho. Rozhlédl jsem se, ale nikde nikdo nebyl. Bylo to příjemné. Být sám. Nemít starosti.

Náhle jsem uslyšel silnou ránu. Otočil jsem se za zvukem. Objevil jsem se v temném lese, stojíce uprostřed mýtiny. Jediné, co bylo slyšet, byl štěkot ohařů a praskání větviček. Zaostřil jsem na místo, odkud hluk přicházel, a uviděl ho. Mohutného jelena. Jeho paroží bylo výstavní, černýma očima mne sledoval. Našlapoval tiše, přibližoval se. Další zapraskání větviček bylo přímo za mnou. Spatřil jsem Jacka, doktorku Bloomovou a Bedelii, leč byl tam ještě někdo. Jack ustoupil, za ním vyšla Beverly. Srdce se mi rozbušilo radostí, že ji opět vidím. Jelen dupnul kopytem a hlasitě zafuněl, a tak opět připoutal mou pozornost. Tentokrát nebyl ani on sám. Ze tmy se vynořila ruka, zatímco hladila kopytníkovu srst. Osoba vystoupila ze stínů.

„Abigail..."

„Vyber si, Wille. Vyber si stranu, na kterou patříš," řekla melodickým hlasem. V tu chvíli jsem se podíval na Jacka. Natáhl ke mně ruku.

Mám na výběr.

Zaslechl jsem skřípot pily. Beverly. Nebyla opravdová, byla to jen má fantazie. Opravdová je již mrtvá.

Náhle jsem se objevil v místnosti, kde ji našli rozřezanou na plátky. Jako šunku.

Probudil jsem se udýchaný a zpocený. Srdce mi zběsile bilo a já ucítil stesk. Ten, jenž vám drtí srdce, ten, jenž drtí vás.

Nebyl po mé kamarádce, ale po Hannibalovi. Rychle jsem tuto myšlenku zahnal stranou. Bez něj je tu klid. Napáchal a stále páchá veliké škody. Bez něj je líp.

Vešel jsem do koupelny, načež jsem pustil vodu ve sprše a vstoupil do ní.

Potřeboval jsem to vše ze sebe smýt.

Postavil jsem se pod tekoucí teplou vodu a opřel se rukou o zeď. Každá kapka vody mě přiváděla do určitého uspokojení do té doby, než se proměnila v krev. Tmavou, hustou krev.

Rychle jsem otevřel oči. Otočením kohoutku jsem tekoucí vodu zavřel. Tohle nebylo po prvé. Tento sen, tato krev. Rukou jsem nahmatal ručník, který visel nedaleko sprchy, a ovázal si ho okolo pasu. Odtáhl jsem závěs, a v tu chvíli se ve mně krev zastavila.

Stál tam on.

Mladík s hnědými vlasy a očima tak modrýma jako samo nebe.

„Zdravím, Wille," pozdravil mě, jako by byl můj dlouholetý přítel. Jakmile si všiml mého překvapeného výrazu, natáhl ke mně ruku, aby se představil. „Jsem to ale nezdvořák, omluv mě, mé jméno je Henry." Prohlédl jsem si ho, neměl v ruce ani okolo pasu žádnou zbraň.

„Víš, Wille, snažil jsem se to vše naučit. Tak, abych to vše mohl použít na tobě."

„Proč na mně?"

„Je to svým způsobem trapné, ale přitahuješ mě již od chvíle, kdy jsem tě spatřil v novinách."

„Přitahuju?" zašklebil jsem se. Proč mě tahle myšlenka nenapadla. Henry natáhl dlaň k mému obličeji a odstranil mi z něj pramen mokrých vlasů. Jeho dotek byl nechutný. Dotek někoho nerozhodného. Odtáhl jsem se, vyklouzl z koupelny do pokoje a oblékl se.

„Nemusíš se přede mnou stydět. Ty a já jsme stejní." Jeho poslední věta mě vyvedla z míry natolik, že se mně na tváři objevil úsměv.

„My dva nejsme ani trochu stejní," odvětil jsem a bleskově na něj pohlédl.

„Ale ano, jsme," trval si na svém.

„Vtrhneš lidem do domů, povídáš si s nimi jako by nic, a poté je zabiješ. Ne, opravdu nejsme stejní. Nikdy nebudeme." Muži se na tváři objevilo jakési znechucení.

„Tohle jsi říkat nemusel," zavrčel podrážděně. „Trénoval jsem!"

„Ano, na lidech! Zabils je!" křikl jsem, ale stále jsem se snažil zanechat si chladnou hlavu.

Muž šáhl za opasek a vyndal nůž. Malý motýlkový nůž. Věděl jsem, že nepřišel jen tak bez ničeho. Začal se přibližovat. Rukou jsem zašátral v šuplíku, načež jsem nahmatal zbraň, kterou jsem pevně uchopil a ihned namířil na něj. V tu chvíli jsem ale ucítil bolest na prsou. Bodl mě.

„Nechtěl jsem to tak, Wille," řekl. Ještě více na nůž zatlačil. Bolestí jsem zařval. V ruce stále svíraje zbraň, jsem mu ji přitiskl na hruď a vypálil. Ozvala se ohlušující rána a muž o pár kroků ustoupil.

„Vidíš, jsme stejní," pronesl, zatímco vytáhl nůž z mých prsou a bodl mě znovu a znovu. To jsem již nedokázal udržet rovnováhu a padl jsem na kolena. Henryho jsem stáhl sebou, přitom jsem vypálil další tři náboje. Muž padl vedle mě, upřel na mne pohled.

„Jsme stej-" zasýpal. Svou třesoucí se ruku položil na mě a vydechl.

Ležel jsem tam a lapal po dechu. Pobodán na prsou jsem sledoval, jak se naše krev mísí do jedné velké louže. Poslední, co jsem uslyšel, byly tiché kroky směřující ke mně.

„Ach, Wille..."

Zaslechl jsem známý hlas, ale to jsem již upadal do bezvědomí.