Monstro// Hannibal CZ

-III-

„Jeho jméno ti nepovím, sám ho neznám, a jak jsi řekl, je nerozhodný, může se jednat o mladšího člověka, nebo někoho, kdo má veliké cítění k ostatním. Člověka, co se dokáže vcítit do druhých, ale zároveň to ho ničí, a tak nad ním převládá jeho ochránce. Očividně si vybírá mladší oběti. Hádám, že je nijak sexuálně nezneužívá. Zřejmě pociťuje jakési uspokojení, mluví s nimi a poté je zabije." Hannibal přimhouřil oči a založil si své ruce na břiše. „Nezáleží na tom, zda jsou to muži, či ženy."

„Jak dokážete někoho tak odhadnout jen podle mého popisu? Vraždil jen jednou."

„Kdepak, Wille, toto nebyla první oběť, natož poslední."

Z našeho přemýšlení nás vyrušilo hlasité bouchání na dveře. Hannibal se zvědavě otočil za zvukem, zvedl se, upravil si své šedivé sako šité přesně na míru a šel až k nim. Když je otevřel, uviděl v nich hnědovlasou ženu s rudě namalovanými rty.

„Doktorko Bloomová, jaká čest," řekl s lehkou ironií v hlase.

„Hannibale, Wille," pozdravila nás, načež vešla do místnosti. Rozhlédla se a pohled jí spočinul na zaskleném noži, který byl vystavený nad krbem.

„Přejete si?"

„Hannibale, nikdy bych k tobě dobrovolně nešla, kdyby nešlo o něco důležitého. Mohu s vámi o samotě mluvit?" Poslední větu zdůraznila a já pochopil, že jí zde překážím. Vzal jsem si své brýle, zatímco jsem se vyhoupl na nohy.

„Jen seď, Wille, nemáme žádná tajemství," řekl naléhavým hlasem, přičemž se velice snažil, aby to neznělo výhružně.

„Dobře tedy," kývla na souhlas a opřela se o Hannibalův stůl, což ho do jisté míry naštvalo. Pohlédl jsem na ni. Na její tváři se objevil úšklebek, což Hannibala vytáčelo ještě více. Obdivoval jsem jeho vnitřní klid. I když jde o život.

„Myslím, že není pro Willa zdravé, aby se s tebou scházel. Proto jsem řekla Jackovi pravdu." Rukou si poposunula ramínko kabelky výše.

„Cože jste udělala?" vyhrkl jsem.

„Řekla jsem, že Hannibal žije. Řekla jsem také, kde jej najdou," pokračovala s klidným hlasem. Podíval jsem se na Hannibala, jenž se tyčil nad její drobnou, ale přesto vysokou postavou.

„Měl jsem tě zabít."

„Měl jsi k tomu mnoho možností. Tady ale nejde o tebe. Tady jde o Willa. Nedovolím, abys z něho udělal někoho, kým není."

„Pleteš se," ohradil jsem se. Na čele se mi objevily kapky potu. Hannibal se na mě podíval.

„Já jsem se pro tohle rozhodl sám."

„Opravdu, Wille? To jsi natolik zaslepen, že nevidíš, co ti dělá?" ukázala na něj.

„Vybral jsem si to, a ty bys měla vážit svá další slova. Hannibal není jediný, kdo tě dokáže zabít," zadíval jsem se jí do očí a ucítil z ní strach.

„Vyhrožuješ mi?"

„Ale vůbec, jen tě připravuji na realitu. Teď, když nás omluvíš, máme nějakou tu cestu před sebou." Vzal jsem si kabát přehozený přes opěradlo židle, načež jsem pokývl hlavou Hannibalovi ke dveřím. S mírným úšklebkem sebral svou šálu a bundu a vyrazil ven.

Ještě naposled jsem se ohlédl po místnosti a pohledem zavadil o její vyděšenou tvář. Usmál jsem se. Z nějakého důvodu mě má slova zahřála u srdce. Věděl jsem velmi dobře, co dělám.

Otočil jsem se a vydal se za Hannibalem. Zastavili jsme si taxi. Nastoupil a čekal, že udělám to samé.

„Wille?"

„Najdu si tě... Tak jako ty najdeš mě. Odvezte ho na letiště," poručil jsem, zatímco jsem zavíral dveře.

Na Hannibalově tváři se zračil smutek, šok, ale zároveň i pochopení. Naposled se na mne podíval. Poté se již auto rozjelo a zmizelo.

Pohlédl jsem se na okno kanceláře, kde Lecter pracoval. Stála tam doktorka Bloomová a nečinně mě sledovala skrz závěsy. Podrážděně jsem se na ni usmál. Uvázal jsem si šálu okolo krku a ztratil se v davu.