Milosrdný vrah

V zákulisí...

Dopila jsem kafe a chtěla se prospat. Věděla jsem že nemůžu, ale chtěla jsem ještě chvíli polehávat na verandě.
Už mám peněz spoustu a napadlo mě se sem nastěhovat. Chtěla jsem se přátelit s Miou a dozvědět se o ní více. Najednou mi přeběhl mráz po zádech a ucítila jsem ostrou migrénu. "Nee, prosím!" Zašeptala jsem, ovšem beznásledkově. Rychle jsem seběhla ze schůdků dolů a spadla do sněhu. Cítila jsem jak se mi mění celé tělo, cítila jsem chroupání kostí a vše bylo hlasitější. Do čenichu mě uhodila spousta pachů a mé oči viděly chudčí spektrum barev, avšak tohle stáhlo za to. Po mnohonásobné bolesti jsem ještě, v těle vlka, ležela ve sněhu. Pak jsem pomalinku vstala a rozhodla se jít prozkoumat okolí. Nemůžu jít kvůli Mie spát, nemůžu zůstat v blízkosti domu, už jsem jedla takže nemusím lovit, vůbec to tu neznám... co mám jako dělat? Chtěla jsem nějak přečkat noc venku, ale dlouho jsem neměla čerstvé rudé maso, ze kterého ještě kape krev a sálá pach smrti. Šla jsem dál a ocasem se snažila rozmazat stopy v tajícím sněhu. Stop tu bylo hodně a sníh byl ušlapaný, takže to šlo o dost líp. Přeskočila jsem široký potůček s doměnkou, že sem Mia na noční procházku nepůjde. Pak jsem slyšela kroky. Hmmmm... začaly se mi sbíhat sliny a musela jsem se olíznout. Pak jsem nechala spodní čelist pohodlně svěšenou a zavřela oči. Sob, že by? Zpevnila jsem postoj a snažila se být potichu. O pár metrů dál tam skutečně byl. Po chvíli jsem se na něj hladově rozeběhla a snažila se na něj skočit. Už jsem ho skoro měla. Byla jsem hrozně dychtivá a mé smysly byly zaměřené jen na něj. Přestala jsem dávat pozor a mé sliny kapaly na zem do sněhu. Pak mě něco strhlo na zem. Bylo mi to jedno. Sápala jsem se po břichu dál a slyšela tlukot svého srdce. Sob běžel dál a dál než zmizel z dohledu. Došlo mi, co se děje.