Milosrdný vrah

Úvod

S trhnutím jsem se probudila. Mech pode mnou byl měkký, ale má srst naježená a uši nastražené. Slyšela jsem pronikavé pysklavé vytí, které jsem nikdy předtím neslyšela. Tohle není nikdo z naší smečky... Potichu jsem vstala a vyšla ven z jeskyně. Zahleděla jsem se na náš dům, kde jsme přes den trávili čas jako lidé.
V zápětí jsem stuhla a mráz mi přeběhl přes celé záda. Můj nehybný výraz byl upřený na plameny leptající slaměnou střechu chaty a pohlcující všechno kolem něj. Po chvíli jsem se z šoku vzpamatovala a zavyla vztekem z plných plic. Bylo slyšet šuškání členů její smečky ze tmy jeskyně. Ignorovala jsem to a čekala jsem až přijdou.
Přede mnou byly páry očí světélkujících v temnotě. Zavrčela jsem, ale musela jsem stát na místě. Ostatní ospale bloudili ven z jeskyně a probrali se, když viděli to, co já.
Vyskočila jsem a zaryla zuby menšímu jedinci do zátylku. Pomalu si stoupnul a shodil mě k útesu. Když jsem vstávala na další útok, ucítila jsem pulzující bolest v tlapě. Rozhlédla jsem se. Jaktože je jich.. tolik? Byli všude okolo mě, svírali mě v těsném polokruhu, za mnou byl prudký sráz a úplně dole rozbouřená řeka. Věděla jsem, že ostatní už jsou dávno pryč. Buď odešli, nebo.. nechěto se mi tomu věřit.
Černý vlkodlak se zjizveným čumákem, nejspíš vůdce, předstoupil a jemně položil pravou tlapu před sebe. "Tak rád bych ti odpustil.." zamumlal jméno, které je v mé vzpomínce nerozpoznatelné, a vzpomínka na něj jen zamlžená. Říkal mi tak jen on, "Ale vypadá to, že po smrti tvé celé tvé smečky bude lepší když půjdeš za nimi." S ironickým úsměvem na mě mrknul a ostře udeřil tlapou do země. Kus útesu se s rachotem sesypal.
Potom si pamatuju už jen padání a pak ostrou bolest, zoufalé pokusy o nádech a vyplavání nad divoce rozhoupanou hladinu a pak tmu. Černočernou tmu po které se změnil cely můj život i já.