Muž číslo sto osm

ČÁST I.

Mladé dívky se shromáždily na dvoře za zvuku hrubého kašle a dávení. Z různých míst svolávaly straší ženy v tmavých rouších své dívky a všichni se pomalu začali řadit do skupin.

„Mirian?" otázala se jí jedna z kolegyň.

Přikývla, aniž by se na ní podívala, a dál zavazovala jiné sestře obvaz kolem předloktí.

„Helena," zašeptala dívka.

„Kdo?" otázala se a pomalu přestala utahovat obvaz.

„Je tam pořád," odpověděla rychle dívka a otočila se zády, aby pomohla jiné dívce zpět na nohy.

Tiše něco procedila zuby a zuřivě začala zavazovat obvaz.

„Mirian, co děláš? Ublížíš mi! Ježíš, to jsem si to mohla udělat sama," láteřila sestra a pomalu jí vyvlíkla obvaz z ruky.

Mladá dívka neváhala a zaběhla za starší ženou: „Madam, Helena."

„Co s ní?" odpověděla.

„Zůstala tam," naléhala dívka.

Stará žena pohlédla na doutnající oblaka a přikývla: „Ano, vím, v pořádku."

V pořádku, zopakovala si dívka v hlavě. Tohle není v pořádku.

„Musíte jí vyvést, okamžitě!" naříkala.

„Drahoušku, uklidni se," začala stará dáma, ale mladá dívka se jí vykroutila ze silného objetí a postavila se do bojovného postoje.

„Nemocnice je po výbuchu. Některá patra hoří! Nemůže tam přeci nikdo zůstat," křičela.

Kolem ní se otočilo pár žen.

„Nevíš, co povídáš, má drahá," ledabyle odpověděla žena.

Byla zmatená. Za jejími zády stála na půl hořící budova. Pacienti byli vyneseni před budovu do sesterských domů.

„Vždyť je to jedna z vašich nejlepších sester. Nemůžete ji tam nechat!"

„Musíme, Mirian, právě že musíme," odpověděla klidně starší žena.

Po této větě se otočilo několik dívek a zděšeně hledělo do tváře staré ženy.

Kdo je Helena, tázaly se oči pozorovatelů.

Ozval se výkřik ze vnitřka budovy. Většina lidí na dvoře se nad ničím takovým ani nepozastavila a spěchala dál, aby vše bylo na místě a pacienti se mohli převést.

„Do práce, dámy, do práce!" zvolal hlučný hlas někde v pozadí.