Muž číslo sto osm

ČÁST II.

V tmavém pokoji se rozhostilo ticho. Bylo to již nějakou chvíli, kdy mladík přestal odpovídat. Poklidila poslední věci ze skříně a chystala se zavřít okno.

Najednou se ozvalo zachroptění: „Jsem doma?"

Rychlými kroky k němu přistoupila a potichu se zeptala: „Joachime? Slyšíš mne?"

Z těží se nadechl: „Luiso?"

Žena se pousmála: „Ano, drahý. Jsem u tebe."

„Kde jsem? Luiso, kde jsem?" volal zmateně z bludných snů.

Přiklonila se k němu a pošeptala: „Jsi doma, drahý."

„Luiso, bolí to. Kde jsi, holčičko? Nevidím tě, dej mi ruku."

V předklonu mu políbila tvář a pohladila předloktí zbývající ruky.

„Joachime, slyšíš mě dobře?"

Chraplavě si promnul pár slov mezi rty a pak přikývl.

Přiklekla k němu a přelétla pohledem zubožené tělo, které leželo pod šedivou přikrývkou.

„Luiso, bolí to," zachraptěl.

Z úst mu stekl pramínek narůžovělé pěny.

„Já vím," přikývla.

Přivezli ho dnes ráno. Před výbuchem.

Vzala malý lavor, položila ho na podlahu pod jeho paži, kterou jemně vytáhla zpod přikrývky. Pod dekou se odhalila hnisající rána.

Někdo se mihl mezi dveřmi.

Začal kašlat. Růžová pěna začala tmavnou.

Hluboce se nadechl: „Poslal jsem ti dopis, Luiso. Dostala jsi jej?"

„Slečno Heleno," začala dívka, ale úlekem zkameněla mezi dveřmi. Její tělo jí dovolilo jen pár tichých kroků vpřed.

„Joachime?" zeptala se bez vyrušení.

„Luiso, poslouchej mě."

Žena mlčela, jen ho pohladila po potem zmáčené tváři: „Slyším tě."

Skoro neslyšně pronesl: „Bojím se, Luiso, že to nezvládnu. Moje tělo se již teď smaží v pekle, cítím to."

„Nemluv takhle, Joachime, prosím," mluvila klidně.

„Nechci skončit v pekle, Luiso. Nechci," začal naříkat a dusit se přívalem bolesti.

Vyndala něco z přední kapsičky a věc pevně sevřela mezi palcem a ukazováčkem.

„Luiso, bojím se! Neodcházej ode mě!" křičel.

Nezbývalo moc času.

„Jsem tu s tebou. Nikdy," zastavila se, aby potlačila nepříjemný pocit, „nikdy nebudeš sám, drahý."

Naklonila se k jeho pravému uchu a vdechla do něj poslední slova: „Miluji tě."

Mezitím, co odřeným uchem věta vtékala do mužova vědomí, to samé vědomí se začalo vytrácet rudým pramínkem stékajícím do lavoru.

Trvalo to jen chvíli, než krev přestala téct. Mladíkovy rty ochably.

Mladá žena vstala, vložila žiletku zpět a na kus papíru zapsala čas.

Venku byl slyšet šum davu.

„Slečno Heleno?" ozvala se mladá dívka.

„Mirian?" otočila se na ní tázaná.