Muž číslo sto osm

ČÁST IV.

V pozorovací věži nastal chaos. Mladíci s přepisy hlášení běhali po schodišti nahoru a dolů.

Seděla u svého stolu a těsnopisem přepisovala nové hlášení. Najednou ji vyrušilo silné poklepání na levé rameno.

„Stewartová, máte jít do kanceláře. Okamžitě."

Nemeškala a zvedla se bez jakýkoliv otázek.

Ve velké místnosti stál velitel a čtyři letci. Všichni nastoupeni v pozoru bedlivě poslouchali své pokyny.

Postavila se do rohu místnosti, ale hlavní muž si jí okamžitě zavolal k sobě.

„Stewartová, máte něco?"

„Němci jsou ve vzduchu," odvětila poslušně.

„Jak dlouho?"

„Pár minut."

„Do hajzlu," zaklel velitel, aniž by se omluvil v přítomnosti ženy.

„Jděte, Stewartová, zjistěte víc a vraťte se."

„Pane, máme ještě zprávu z druhé věže na pobřeží," odvětila rychle, ale přerušil jí mladý poslíček se vzkazem na papíře.

„Dover hlásí dvě letadla, jedno již sestřelené. Blíží se jich víc, pane."

„Kolik máme strojů k dispozici?" zeptal se nejbližšího muže.

„Deset, ale tři nejsou plné," odpověděl muž.

„Zavolejte Browna a jejich jednotku, okamžitě. Ať nachystají jejich letadla," vyhrkl velitel na mladíka.

V kanceláři bylo dusno. Čtyři letci stáli bez náznaků emocí před velitelem. Ona však věděla, že jejich kamenné tváře jsou více citlivé než cokoliv jiného.

„Petere, vy sežeňte kapitána Fresse. Hned!"

„Ano, pane," nadskočil muž a vyběhl ven.

„Thomasi, vy jděte sehnat další tři letce."

„Jistě, pane," odvětil muž, ale zůstal stát, „kdo povede jednotky?"

„Kapitán Croll," řekl suše velitel.

Nastalo ticho.

„Pane," začal muž, který ještě nepromluvil, „Croll byl sestřelen nad Francií."

Velitel se rozčílil: „Cože?"

Jeho vztek nebyl osobní. Byla to jen bolest, která už nedokázala být bolestí, ale přeměnila se v hořkou bolest.

„Kdy zemřel?"

„Hlášení došlo před několika minutami," odpověděla tentokrát ona.

„Proč to nikdo nebyl hlásit? Do hajzlu!" rozkřikl se.

Vzduch ztěžkl, venku byl slyšet válečný bombardér, který opouštěl ranvej.

„Nezbývá tedy nic jiného," řekl si pro sebe velitel, „jsme ve válce. Všichni."

Její srdce poskočilo.

„Harrisone, vy povedete misi," řekl náhle kapitán.

Fred Herrison vystoupil z poza rohu velitelovy kanceláře. Podíval se na ní letmým pohledem, ale okamžitě oči vrátil upřeně na velitele.

„Chci vás mít za pět minut ve vzduchu. Jděte!" rozkřikl se velitel a zpocený usedl do křesla, „vy taky, Stewartová. Okamžitě vypadněte k rádiu."

Všichni muži se najednou otočili na svého velitele.

„Pane," vyhrkl jeden z nich.

„Na dveře nám klepou zasraní Němci. Nějakou etiketu si srčte někam. Vypadněte odtud!"

Velitel se zvedl ze židle a všichni muži v tu chvíli pomalu vyběhli ven. Fred Herrison nepatrně zastavil před dveřmi, aby mohla proklouznout první. Když jí míjel, letmo se dotkl její levé ruky svou dlaní. Snažil se natáhnout ten okamžik, jak jen to šlo. Velitel hlasitě vysupěl ze své kanceláře a rozhlédl se po celé místnosti, kde všichni lidé stáli v pozoru a čekali na instrukce.

V tu chvíli, kdy velitel otevřel ústa k hlubokému nádechu, opustily její ruku ty dva teplé prsty. Jediná chvíle, kdy mohli něco říct, zmizela. Fred Herrison zmizel se skupinou ostatních pilotů na točitém schodišti.

Poslední pohled.

Ty modré oči.

„Němci jsou nad Kanálem. Chci vědět o všem, co se bude dít. Spojte se se všemi základnami na pobřeží," doléhalo k ní z dálky.

Podíval se na ni. Stála před točitým schodištěm vystavena všem pátravým očím, která předstírali, že v tu chvíli opravdu pracují.

Čekala, až se na ní velitel rozkřikne, ale neudělal to. Sjel smutným a nepřítomným pohled po jejím těle a vrátil se do kanceláře.

Věděl to, co ona.

Věděl, že právě přišel o nejlepšího muže, kterého měl v záloze pro boj.

Věděl to ještě předtím, než jeho samotné letadlo opustilo základnu.

Stála tam ještě chviličku.

Tam, kde ještě před párokamžiky byly jeho dva prsty, jako by se do kůže vypálilo černé místo. Dvaprsty jako dva milenci. Dva prsty jako dvě slova, která Fred Herrison již nikdyneměl možnost slyšet, a která Helena Stewartová nikdy nemohla říct. Dva prstyjako dvě slova, která před svou smrtí slyšelo sto sedm mužů, ale nemohl jeslyšet ten, kterému doopravdy patřila. Dva prsty muže číslo sto osm st QXL<