Muž číslo sto osm

ČÁST III.

Našla jí v předposledním pokoji v dlouhém jižním křídle. Byla již u konce.

„Kolik jich ještě zbývá?" zeptala se klidně.

„Jděte za ostatními, prosím," odpověděla klidně žena.

„Kolik jich ještě -" začala mladá dívka, ale hlas jí utišil přísný pohled na ženině tváři.

„Jděte.. za ostatními.. prosím -" procedila mezi zuby.

V pokoji ležela další tři těla. Dva z vojáků byly již delší dobu mrtví.

„Samuel byl dělostřelec," začala neodbytně dívka.

„Mirian, na to teď není čas," odvětila žena tichým hlasem, „na tohle není čas."

„Bylo to 24. dubna, pondělí v podvečer. Přivezl ho Gregor, jeho přítel. Utekl z barikád a nesl ho v náručí celou tu cestu."

„Mirian!" okřikla jí žena, když trhnutím vstala od postele.

„Bylo půl sedmé. Zvony odbíjely. Přinesl ho k nám. K nám domů. Položil ho na koberec," řekla dívka a přestala, až když viděla ženu, jak na ní hledí se slzami v očích. Ženiny ruce byly potřísněny krví.

„Proč jste tady?" zeptala se starší žena.

Dívku tato otázka zaskočila: „Říkala jste, že to víte."

„Proč jste tady?"

„Když mi Samuel k prostřeleným hrudníkem vykrvácel do těchto," rozmáchla se pažemi, „rukou, musela jsem odejít. Pokusit se být užitečná. Byla jsem sama."

Stará žena jako by byla zklamána.

„Co? Co se děje?" rozčílila se dívka, „vám je to snad málo?"

„Jaká byla jeho poslední slova?" zeptala se ledabyle.

Kus ledu jako kdyby projel po dívčiných zádech. Nynější svět se zastavil a vše se vrátilo do toho posledního okamžiku. Jejich malý byt ve druhém patře se smrštil jen do jedné místnosti. Celý její svět se v tu chvíli smrštil do té jedné místnosti, která byla chudá na nábytek i na výzdobu. Mladý novomanželský pár si nemohl v těchto časech dovolit mnoho.

V jednom rohu stál Gregor, který hluboce oddechoval. A v dalších rozích jako by stáli všichni ostatní. Neviděla nikoho, ale cítila desítky očí, jak na ní hledí.

A pak ten okamžik. Cítila teplou krev řinoucí se po jejích rukách na koberec. Samuel několikrát zakašlal, ale nevedlo to k ničemu. Jeho oči hleděli na něco, co nikdo jiný nemohl vidět.

„Nevím," odpověděla tiše.

„Jak to?"

„Nemohl již mluvit. Požádal jen o vodu. Nic jiného mu pořádně nebylo rozumět."

„Mirian, vy neznáte jeho poslední slova?"

Gregor spěšně přispěchal se skleničkou vody. Mirian se bála, aby se Samuelovi nepřitížilo. Najednou jí popadla zlost. Kdyby Gregor odnesl Samuela rovnou do nemocnice nedaleko barikád, mohli ho zachránit. Podívala se na Gregora, který jako by četl její myšlenky. Odvrátil pohled na umírajícího přítele.

„Říkala jsem vám, že mu nebylo rozumět. Sotva vnímal mou přítomnost."

Žena se od ní odvrátila.

Ty modré rty.

Dívka to rozčílilo. Našla v sobě vztek, který dlouho ležel pohřbený pod bezmyšlenkovitou prací zdravotní sestry.

„Je vám to málo? Co po mně chcete? Zemřel mi muž v náručí. Můj manžel mi zemřel v náručí. K čemu by to bylo? Proč vám záleží na posledních slovech umírajícího mladého muže, který nemá nic!"

Žena nereagovala.

Samuelovo tělo začalo pomalu uvadat. Rozpouštět se jako cukr v teplém čaji. Jeho mumlání bylo již nesrozumitelné a kašel nakonec ustal také.

Vrátila se smysly do přítomnosti: „Co jste zač? Jak jste se tu vzala? Proč o vás nikdo nic neví? Proč vy víte vše o nás?"

Žena přistoupila k posteli, zakryla muži tvář a použitý lavor vylila do odpadové šachty.

Nedaleko zapraskalo hořící dřevo.

„Jděte za ostatními, Mirian."

„Nebo co? Nebo mě také podříznete? Máte dojem, že můžete rozhodovat o životě a smrti?"

Její chvějící se tělo zradila kolena a dívka se skácela na postel vedle ní.

Žena z ničeho nic vytáhla sklenici vody a postavila ji před dívku na malý odkládací stolek. Mezitím neslyšně poklidila pokoj a otevřela malé okno.

Muselo uběhnout pár minut. Otřásla se zimou, ale okno bylo již dávno zavřené.

„Nikdy jste si mě nevšimla," prohodila žena jen tak.

„Ano, všimla. Vím, jak se jmenujete. Vím, že jste zkušená sestra. Jinak bych pro vás nepřišla," odpověděla pomalu dívka vzpamatovávající se z šoku.

„Nevšimla jste si tak, abyste věděla, co je pravda."

Dívka nevěřícně zakroutila hlavou.

„Kdy jste mě viděla?"

„Na chodbách. Volali vás při velkých nehodách, kdy byl potřeba personál. Vždy jste tak ladně proplula chodbou, všichni vám uhýbali. Jste tu vážená, všichni vás znají."

„Tak proč jste byla překvapená tím, co jsem dělala?"

Najednou si to uvědomila. Neznala ji. Nikdy ji neviděla více než jen pár okamžiků, kdy lehce prošla chodbou. Měla dokonce i jinou stužku na rukávu. Nikdo takovou ze sester neměl. Vždy šla v doprovodu hlavní sestry, která měla kamennou tvář v její přítomnosti. Nikdo o ní nikdy nepromluvil. Všichni znali její jméno, ale nikdo neznal ji samotnou.

„Je vaše jméno vůbec Helena?"

„Ano, to ano," pousmála se žena, když přisedla vedle ní.

„Kolik mužů vám zemřelo pod rukami?" optala se odvážně Mirian.

„Sto osm," odpověděla žena s nepřítomným pohledem.

„Takže doopravdy sto devět? Je to také ten důvod, proč -"

„Ve skutečnosti jich bylo sto sedm."

Dívka nechápavě sklonila pohled ke svým botám.

Nastalo ticho.

Pokoj se zahalil do tmy, na chodbě bylo slyšet praskání plamenů, které se pomalu blížily.

„Co říkáte těm mužům, když u nich klečíte?" zeptala se do ticha.

„To, co nemohl neslyšet ten sto osmý, když umíral."