Muž číslo sto osm

ČÁST V.

Zbývalo jí přibližně padesát kroků, než došla k dřevěným dveřím. Zabouchala těžkým klepadlem a nervózně vyčkávala na odpověď. Zanedlouho se otevřelo malé okénko, kde se objevila stará žena s černým čepcem na hlavě.

„Přejete si?" prohodila.

„Přihlásila jsem se jako sestra."

„Máte nějaké zkušenosti?"

„Ne velké. Vedení dostalo můj dopis."

Nastala chvíle ticha.

„Jméno?"

„Helena Stewartová."

Žena v okénku si jí přeměřila pohledem. Dveře se otevřeli a ona mohla vstoupit do tmavé chodby.

Starší žena už nepronesla ani slovo. Jen pozvedla pravou paži a ukázala na konec chodby.

Naproti ní byly pootevřené dveře stejné velikosti jako ty vstupní. Prostupovalo jimi silné bílé světlo, které osvětlovalo celý prostor. Světlo však sebou přinášelo i hluk. Nepříjemný hluk, na který si bude muset zvyknout.

Pomalým krokem došla až ke dveřím a zahleděla se ven. Celý dvůr byl plný sanitních vozů, ze který se vykládal jeden muž za druhým. Některé odnášeli rovnou do okolních křídel velké nemocniční budov, některé nechali ležet na dřevěných deskách. Několik sester se mihotalo kolem.

„Slečna Stewartová?" ozvalo se za ní.

Leknutím poskočila a o kousek dál a přikývla.

„Flitchová, vrchní sestra. Zavedu vás na oddělení," řekla klidně dáma.

Obě vstoupily do jedné z nekonečných chodeb plných křiku a zvuku dávení. Než došly k velkému schodišti, zabočila žena do malé kanceláře, kde byl jen psací stůl a pár polic s knihami.

„Sedněte si, prosím," nabídla jí místo v rohu.

Beze slova se posadila.

„Slečno Stewartová," řekla mezitím, co prohledávala jednu z velkých knih, „co vás k nám přivádí?"

„Psala jsem dopis ohledně mého přihlášení," odpověděla.

Stará žena se zastavila v hledání: „Váš dopis jsem dostala, to ano. Ale chci to slyšet od vás. Není to úplně standartní požadavek a je válka, slečno, to si musíte uvědomit."

„Chápu vaše rozpaky, madam," odvětila, „ani jsem nedoufala, že mi vyhovíte."

Obě ženy najednou mlčely.

„Jsem ráda, že tu jste. Potřebujeme tu lidi jako jste vy," řekl stará žena.

Toto ji zaskočilo.

„Nebudu se vás dál ptát. Mám jen jedinou podmínku, slečno Stewartová."

„Ano, madam?" znepokojivě odpověděla.

Žena již neřekla ani slovo.

Z malé skříňky pod stolem vytáhla bílé šaty s dlouhým rukávem a čepec.

Vzala si tyto věci k sobě a poodstoupila o krok dozadu.

„Počkejte," vyzvala ji žena, „ta podmínka."

Stará žena ji pohledem vyzvala, aby se převlékla. Když si narovnala čepec a zastrčila do něj poslední loknu, začala něco hledat v policích.

Z jedné knihy žena vytáhla látkovou záložku – černou stužku. Položila ji na okraj stolu a vedle ní přidala malou blyštivou věc.

Usmála se. Vzala černou stužku a omotala si ji kolem levého zápěstí. Malý kus kovu zasunula do přední kapsy.

KONEC.

5