Černý narcis (HP FF)

•2• Bradavický expres

Narcissa přitiskla obličej na sklo a lehce se usmála na svou sestru. Stála tam na nástupišti, na tváři úsměv, který u ní člověk jen tak neviděl a mávala jí. Vlak se pomalu rozjížděl, ale dívka se neubránila pocitu vzrušení. Už dnes večer... už dnes večer bude sedět u stolu Zmijozelské koleje v Bradavicích! Naposledy své sestře zamávala, pak už vlak vjel do zatáčky a nástupiště 9 a ¾ se jí společně s bujnými černými kadeřemi ztratilo z očí.

„Tak," pronesla Andy a upoutala tím na sebe Narcissinu pozornost. „Zase do Bradavic. Daleko od Black Manor.... taky se cítíš tak úžasně?" S blaženým úsměvem se protáhla a tázavě na ni pohlédla.

Cissy přikývla a cítila, jak se i jí začínají rty kroutit do spokojeného úsměvu. Ten byl u nich doma zakázaný. Nesměly se usmívat a už vůbec ne smát. „Ano, jako by se mu mnohem lépe dýchalo. Bella, ta to z nás doma vždycky zvládala nejlíp. Myslím, že jí ani nevadilo, když před dvěma lety v Bradavicích skončila," pronesla zamyšleně svou úvahu.

Andromeda vrhla na svou sestru dlouhý zkoumavý pohled. Dívka jako by si až teď uvědomila, co řekla. Zrudla a rychle vyhrkla: „Ne že bych to myslela nějak špatně nebo tak. Bella je zkrátka víc—víc—" Zarazila se a snažila se najít vhodné označení, jenže ji nic nenapadalo.

„Víc Blacková?" navrhla hnědovláska s nadzviženým obočím. Cissa luskla a souhlasně přikývla.

„Ano. To je ten výraz. Víc Blacková!" Víc Blacková, než ona. Narcissa samozřejmě moc dobře věděla, že mudlové jsou něco míň, než její rodina, a než všichni čarodějové a že krvezrádci jsou téměř na stejné úrovni jako mudlorození, ale nikdy je nechtěla zabíjet. Věděla, že by to nedokázala. A nepřipadalo jí to správné. Ostatně, byli to přece lidi. Lidské bytosti, které cítily a milovaly stejně jako kouzelníci.

Bellatrix v tom naopak shledávala nesmírné potěšení. Jakmile dosáhla plnoletosti, připojila se k pomalu se rozrůstající skupině, která souzněla s ideologií lorda Voldemorta—říkali si Smrtijedi. Zatím pouze tiše číhali v temnotách a tajně se scházeli v domech svých členů. Pokud Narcissa věděla, lorda Voldemorta potkala Bellatrix jen během rituálu přijetí mezi Smrtijedy. Popisovala ho jako mocného muže, který změní svět. Cissa však tedy netušila, jak to hodlá uskutečnit, když byl evidentně pořád někde pryč a o skupinku svých věrných se příliš nestaral. Teď se snad ani nenacházel v Británii. Rodiče byli každopádně na Bellino členství patřičně hrdí a očekávali, že její sestry půjdou v jejích šlépějích.

„My dvě jsme se rodičům moc nepovedly, že?" nadhodila Andy, jako by Narcisse četla myšlenky a vytrhla ji tak z uvažování o Bellatrixině tetování.

„Ty ano. To já jsem černá ovce rodiny," namítla Narcissa hořce a v nitru ji bolestně píchlo. Vždycky se cítila jako podvržené dítě. Otec byl černovlasý a matka měla sice spíše světlé vlasy, ale přesto byla Cissy  blondýnka. Jediná v rodině. Bylo snad možné, že by matka otce podvedla? Nebo si ji adoptovali? Cítila se ve své rodině tak nesvá. Jako by tam ani nepatřila. „To já neumím kouzlit. Já jsem se nepovedla," pokračovala s povzdechem. Byla to pravda. Nebyla nadaná. To Andromeda byla nejlepší v ročníku a tenhle rok ji navíc Brumbál jmenoval primuskou. Dokonalá Blacková.

Andy vrhla na ni vrhla překvapený pohled. „Ach, Cissy! Opravdu si tohle myslíš?" Přiskočila k ní a pevně ji objala. „Víš přece, že já i Bella tě máme moc rády. Otec a matka nedokážou milovat nikoho jiného, než sebe. Na ně ohled neber. Ale ty jsi naše malá Blackovská princezna!" Při posledním slovu se od Cissy trochu odtáhla a brnkla ji do nosu, jako to dělávala, když byly malé.

Narcissa se uvolněně zasmála. Hned se cítila lépe. Její sestry ji vždycky dokázaly uklidnit. Andromeda si oddechla, když se na sestřině tváři objevil úsměv. Neměla ráda, když se její malá sestřička trápila. O krok od ní ustoupila a usmála se na ni.