Černý narcis (HP FF)

•8• Zmijozelské hrátky

Druhý den se Narcissa probudila celá rozlámaná a nevyspalá. Půlku noci probděla a druhou půlku ji děsily noční můry. Vzpomínky na dětství a krutost jejich rodičů. Když na sebe pohlédla do zrcadla, málem se lekla. Vypadala jako chodící mrtvola. Podél pobledlé tváře jí zplihle visely vlasy, oči měla nateklé a rty popraskané. Náladu jí nezvedla ani Aria, která při pohledu na ni vyvalila oči v nefalšovaném zděšení.

„U Merlina, Cisso! Vidělas jak vypadáš? To je hrozný, takhle se přece nemůžeš ukázat na veřejnosti!“

Narcissa po ní hodila rozzlobeným pohledem. Na jejím vzhledu jí velmi záleželo. Ačkoliv se kvůli svým blonďatým vlasům občas cítila jako vyvrhel rodiny, po většinu času je zbožňovala. Byly dlouhé a krásně hebké. Milovala, když jí je Bellatrix jako malé česala a přezdívala ji díky nim "malou princeznou."

„Díky za informaci. Klidně můžeš dělat, že mě neznáš, jestli by ses za mě styděla,“ zavrčela a Aria se zatvářila trochu rozpačitě.

„Promiň. Takhle jsem to nemyslela. Pojď sem, dám tě do parády,“ pokynula jí, aby si sedla na židli a vytáhla hůlku. Nemusela ji dlouho pobízet. Věděla, že Aria chce jednoho dne pracovat ve zkrášlovacím salonu. Nebála se svěřit do jejích rukou, Aria znala všechna kouzla na úpravu pleti, odstranění beďarů a kruhů pod očima, líčení, úpravu vlasů a mnoho dalšího. Vděčně se před ní tedy uvelebila a nechala se opečovávat. Se zručností sobě vlastní se Aria dala do práce a brzy vypadala Narcissa docela jinak. Kruhy zmizely, její tváře nabraly zdravější barvu, vlasy se ve světle leskly jako zlato a její zelené oči najednou byly mnohem tmavší a podmanivější.

Aria se spokojeně usmála. „Tak. Vidíš. Takhle se budeš Luciusovi určitě líbit. Ještěže mě máš!“ Přátelsky ji poklepala po rameni.

Narcissa se při poznámce o Luciusovi nesouhlasně zašklebila. „Nechci se líbit Luciusovi.“ Aria otevřela ústa, aby něco namítla, ale Cissa ji předběhla: „Chci se líbit všem, drahá, Ario.“ Spiklenecky na kamarádku zamrkala a ta se pobaveně rozesmála.

„Kdo jsi a co jsi udělala s letošní Narcissou?“ zeptala se s hraným překvapením.

Narcissa zvážněla. „Asi jsem to s tím učením trochu přehnala,“ přiznala opatrně. Teď, když to řekla nahlas, uvědomila si, kolik času trávila v knihovně. Byla to většina dne a už jí tak nezbývaly žádné volné chvíle na přátele. Ani na samu sebe. Nebylo tedy divu, že ji včerejší událost tak rozhodila. Byla zkrátka jen přepracovaná. Kdyby se cítila v pohodě, nic takového by se nikdy nestalo. Neztrapnila by se před Weasleym a těmi hloupými studentkami z Nebelvíru, co přišly jen očumovat Diggoryho.

„Hálelůja!“ zvolala Aria a radostně blondýnku objala. „Jsem ráda, že jsi konečně přišla k rozumu.“

Narcissa jí objetí opětovala a pak se vesele zakřenila. „Myslíš, že už budou kluci vzhůru nebo jim přichystáme příjemné probuzení?“

Arie zasvítila v očích žertovná světýlka. „Jak je znám, budou mít ještě půlnoc!“ Dále si nemusely nic říkat. Se smíchem, tlumeným v dlaních se proplížily do chlapecké ložnice. Vyměnily si rychlý pohled a pak současně zvedly hůlky. Aria namířila na Olivera, Narcissa na Bastiho. Pak obě současně vykřikly: „Levicorpus!“ A vzápětí se ložnicí rozlehlo dvojí vyděšené zaječení. Olivera i Basti zvedlo kouzlo z jejich posteli a zůstali viset hlavou dolů, s naprosto zmatenými výrazy v obličejích.

Narcissa s Ariou se daly do smíchu, zatímco chlapcům pomalu začalo docházet, co se děje.

„Vy mrchy, to vám nedarujem!“ spustil Oliver, jehož hlas zněl však tlumeně, protože se mu vyhrnulo pyžamo, které mu teď zakrývalo celý obličej.