Ďáblův syn

13.10.1999 Praha, 1.část

Dneska ráno mě probudilo ťukání na sklo okna. Otec mi poslal pekelnou doručovací službou vránu s dopisem,ve kterém stálo:
Synu,hledej informace o proroctví mezi kriminálníky, zkus vypátrat, kdo je vrah té ženy, myslím, že ti jde nějaká sekta po krku.
Táta Satan

Hm...Kriminálnci...Neznám horší podnik, než hospodu U Prasečího rypáku, je to tam samý kriminálník a jeden neandrtálec vedle druhého, ale pivo tam mají dobré. Máma je dneska celý den v práci, je pošťačka, a proto se můžu plně vcítit do role detektiva. ,,Co si na sebe vezmu?"Horlivě přemýšlím.
Prohledal jsem skříň, jestli by se tam nenašlo něco užitečného, co bych si mohl vzít. Nakonec jsem vyhrabal starší šedé tričko, černé tepláky a tmavou mikinu. Na nohy si vzal černé boty s měkkou podrážkou, při chůzi v nich nejsem skoro slyšet. Už jsem se chystal odejít, když mi do oka padla čepice, kterou jsem dostal od táty, čepice neviditelnost. Ve svém nenápadném outfitu jsem vyšel ven a zamířil do hospody. Když jsem prošel těmi nejzapadlejšími, nejšpinavějšími a nejtmavšími uličkami, dostal jsem se až k hospodě U Prasečího rypáku. Vešel jsem dovnitř, dveře zavrzaly, a já došel až k výčepnímu pultu, kde stál hospodský a utíral špinavé sklenice ještě špinavějším hadrem. ,,Co tu děláš?" zeptá se mě, je asi zvyklý pouze na stálé zákazníky. ,,Dal bych si velký pivo." řeknu, aniž bych reagoval na jeho otázku. Beze slov mi natočí velké pivo do jedné z těch hrozně špinavých sklenic. S pivem v ruce mu podávám peníze a jdu si sednout. Hmm, je tu už jen jeden volný stůl, alespoň si ke mě někdo přisedne, pomyslím si, ale ani po hodině čekání si ke mě nikdo nesedl, asi se zde všichni znají a nechtějí si sednout k cizinci. Své pivo jsem si už vypil,a proto si objednám ještě jedno.Místo abych si sednul zpátky na své místo, sednu si k jednomu z nejvíce zaplněných stolů, kde sedí ty největší kriminálníci. Ještě ani neusednu a už mě odtamtud jeden z nich vyhání.,,Hele, mladej, co tady vočumuješ, tady nemáš co dělat," začal zuřivě jeden z nich. ,,Já si můžu sednout, kam se mi zachce,'' odseknu a naschvál se posadím. ,,Snad jsem ti něco řek, ne?'' vstal a ani nevím jak mě vystrčil ze židle. Spadnul jsem na zadek, přičemž jsem se hlavou bouchnul o vedlejší židli. Všichni chlapi, co to viděli se začali smát, ti ostatní se otočili a začli se smát taky. Sebral jsem se a vzteky jsem kriminálníka, který mě shodil, nakopnul do holeně, to s ostříleným rváčem však ani nehnulo. Pak, než se na cokoli zmohl, jsem raději utekl. Když za mnou klaply (a hlavně zavrzaly) oprýskané dveře, rozčilený zločinec procedil mezi zlostí zaťatými zuby: ,,Tohle tomu čumilovi nedaruju,'' to jsem už však neslyšel. Procházel jsem tou hnusnou ulicí a kopal do kamínků. Tak já se jako blbec táhnu skoro přes půl Prahy a mám z toho... uslyšel jsem výstřel a na to ucítil náhlou palčivou bolest ve stehně. Bolestně jsem vykřikl a noha se mi podlomila, takže jsem klopýtl a malém upadl. Otočil jsem hlavu a asi 150m mnou stálo šest chlapů z hospody, v čele s tím, co mě shodil ze židle, všichni s pistolemi v ruce. A do pytle, pomyslel jsem si a dal se na útěk. Vlastně nedal, protože postřelená noha mne zradila a já za hlasitého výkřiku upadl. Další kulky mi díky tomu proletěly neškodně nad hlavou. Rychle jsem se sebral a se zaťatými zuby se znovu rozběhl. Šest chlapů za mnou. Na nejbližší odbočce jsem zahnul doprava. Pak doleva a zase doprava. Pronásledovatelé se blížili a noha bolela jako čert. Po dalším zatočení byla hned další možná odbočka, dokonce na oba směry, což se mi hodilo. Zabočil jsem doleva a pohled mi utkvěl na otevřené popelnice. Vedle ní byla nějaká krabice, tak jsem na ní vyskočil a odrazil se od ní. Skočil jsem do smetí jako do bazénu a nohami se zabořil do vody (tzn. do shnilých odpadků). Zavřel jsem víko popelnice, tak aby nebouchlo. Okamžitě jsem o tomto úkrytu zapochyboval, protože mě do nosu udeřil smrad rozkládajích se potravin, zkyslého mléka a nevím čeho všeho, až jsem k tomu málem přidal svůj oběd... Prohlédl jsem si zraněnou nohu. Kulka mi prošla levou stranou levého lýtka a rána mi zakrvácela tepláky. Po asi minutě jsem slyšel rychlé kroky a funění několika lidí. U mého úkrytu se zastavili. ,,Ten zmetek,'' hekal mě již dobře známý hlas mého pronásledovatele. Ztuhl jsem. Určitě věděli, že jsem tady a každou chvílí odklopí víko popelnice a zastřelí mě. Umřu v popelnici. ,,Dostanu ho,'' a znovu se rozběhli. Byla to nevýslovná úleva. Pak mi hlava klesla do roztržených pytlů se smetím. Omdlel jsem.