Ďáblův syn

14.10.1999 Praha

Druhého dne mne vzbudil telefon. Rozlámaný jsem se vyhrabal z gauče. Hádejte, kdo volal... ,,Jak ses vyspal, co?'' vysmíval se hned. Podíval jsem se na hodiny, které visely nade mnou. Čtyři dvacet jedna. Venku tma jako v pytli. ,,Skvěle,'' zahuhlal jsem ironicky. ,,A jak sis pročetl v novinách, vrahu?'' nečekal na odpověď, kterou by ani nedostal ,,Asi bys nechtěl dotat nějaké další takový noviny, hm? Takže nám přineseš Pekelný meč, my nezpůsobíme další takovejdle článek a pustíme tvojí holku.'' Pekelný meč? Jak sakra vědí o Pekelném meči? ,,Cože? Jaký že meč? Já nemám ani neznám žádnej takovej meč,'' vyjádřil jsem se odmítavě. Za pokus to stálo. Zmiňovat, že Lea není má holka nemělo smysl. Vlastně by mi to ani nijak nevadilo... ,,Nedělej si z nás blázny, Hellerdy,'' naštval se on na druhé straně a zdůraznil přitom mé příjmení. ,,Já ale opravdu nev...,'' zkusil jsem znovu, ale to Lei věznitele jen víc rozhodilo. ,,TICHO!'' zařval a mě to málem urvalo uši. ,,Nebo Leu už neuvidíš! A sebe leda v base!'' vyhrožoval. Podřídil jsem se: ,,A jak vůbec víte o Pekelném meči? Ví o něm jen stvoření z pekla,'' zajímalo mě. Zahřměl svým již známým smíchem. ,,Myslíš, že ti to řeknu? Tak to seš ještě blbější, než jsem myslel, vole,'' duněl tím chrchlosmíchem pořád a já myslel, že snad nepřestane. I přes ten telefon jsem cítil, jak prská. Pak se znovu vrátil k tématu: ,,Ten meč přineseš do 21. listopadu, jinak...,'' pro dojem (který stejně neudělal) se odmlčel. ,,Zabijete Leu a mě zajistíte celoživotní ,ubytování' v lochu, já vím,'' musel jsem si rýpnout... Řekl bych, že ho to muselo nevýslovně naštvat, nicméně nedal na sobě nic znát. ,,Tak si to pamatuj. Bejt tebou vyrazim co nejdřív. Myslim, že víš, kde hledat.'' Pak hovor típl. Takže Pekelný meč... Jak o něm do prčic vědí? Tohle mi nelezlo do hlavy. Meč je v Řecku. To je pěkná štreka. A navíc se k němu nedá přemístit... Takže to pudu hezky po svejch, ušklíbl jsem se. Ale hned teď jsem se tam tedy rozhodně vydat nehodlal. Zívl jsem. Takhle bych se stejnak daleko nedostal. Hupsl jsem zpátky na pohovku a usnul.

*********************

Nejdřív jsem se rozhodl navštívit otce. Třeba mi nějak poradí. Našel jsem papír a v kapse dokonce i uhel. Když jsem načrtl pentagram, uvědomil jsem si, že nemám obsidiány. No, jde to i jinak. Zavřel jsem oči a představil si místo, kam se chci přemístit, peklo. Vztáhl jsem ruku, abych ji měl namířenou na pentagram a na nic jiného, než obrázek pekla v mé mysli jsem se nesoustředil. Pak jsem v duchu třikrát rázně řekl slovo peklo. Jakoby jsem se odlepil od země. Otevřel jsem oči a kolem mě se míhaly miliony zářících fialových hvězdiček. Pak postupně všechny do jedné odlétly někam za mě a zůstala jen černočerná tma. V ní jsem zavřel oči, protože jsem věděl, že by se mi při přemístění do pekla zamotala hlava, dvakrát jsem takhle už omdlel. Ucítil jsem pevnou půdu pod nohama. Rozevřel jsem pevně semknutá víčka a rozhlížel se kolem. Nikdo. Ani noha. Vždy tu byli nějací čerti a další stvoření, nějaký sluha mě pokaždé doprovodil k otci, naposled ten nováček, zmutované prase Chrochtal. Ne dnes. Rozhodl jsem se tedy za otcem vydat sám. Nejdříve jsem si ale kouzlem prodloužil růžky na hlavě, které byly vždy mimo peklo zkrácené na minimum, aby pod hustými vlasy nebyly k zahlédnutí, ale tady mohly ukazovat mou dominanci. Chodidla jsem vyměnil za kopyta. Na kozí nohy jsem také nezapomněl, s nimi zmizeli i moje teď nepotřebné kalhoty. Vykouzlil jsem si i svalnatou vlkodlačí hruď a ruce. Zmizelo i tričko a bunda, s huňatým kožichem, jaký jsem měl, postrádaly svůj význam. Lidský jsem nechal jen obličej, protože čertovský nebyl zrovna nejhezčí. Když jsem pak procházel mezi pískovcovými stěnami, stále jsem nikoho nenacházel. Dorazil jsem k černému chrámu ďábla. Pak jsem uslyšel slabé hlasy. Vyrazil jsem co nejrychleji přímo k nim. Dorazil jsem do síně, kde měl otec trůn, na němž vyslýchal nespokojenosti obyvatel pekla, řešil jejich spory atd. Teď byla tato místnost přeplněna všemožnými stvořeními, všechny otočené k trůnu, na nějž jsem přes ně neviděl a ustrašeně si mezi sebou špitaly. Protlačil jsem se davem ke stupínku s trůnem a uprostřed kroku strnul. Pochopil jsem to rozrušení, které tu panovalo. Jakmile mne začal dav poznávat, atmosféra znatelně zhoustla a hlasy začali utichat. Otcovi sluhové na mě neschopni slova zírali a další se skláněli nad postavou, snažíc se ji probrat. Hrobové ticho mi drtilo srdce. Satan mi nehybně ležel u nohou.