Básně z duše

Světélka

Už nevím, kdo vlastně jsem,
tápám bez cíle,
což je mi značně nemilé.
Už nemám žádný sen.

Bloumám ulicemi stále dál
a v slunce svitu
dávám prostor soucitu,
jenž se vždy len zdál.

Den se k večeru chýlí,
nastane tma, které jsem se tak moc bála,
Prosím, slunce zůstaň ještě chvíli...
A najednou duše v temnotě vzplála.

Probudilo se schované nitro
při pohledu na ně
mi najednou svitlo.
Na světélka známá mi ve tmě.

Vždy dodávající naději
a sílu vzbuzují,
co mám nejraději.
Já obuv obuji.

A vydám se jim vstříc
než k ránu pohasnou.
Od minulosti pryč
v budoucnost nejasnou.