Básně z duše

Ples

K nebi vznášíc se štěstěna
já kráčím v tmavý šat oděna,
z bílých vloček v závoji
a nade dveřmi větvičky chvojí.

Sama dívka nepodstatná
ku celku však více platná.
Nenápadná jako myš šedá,
co štěstí v budoucnosti stále hledá.

Věčná a časem nepolíbená
na plesu v šaty ustrojená,
ale úsměv na tváři nepohrává,
jen ta bolest přetrvává.

Okolí hledíc v úžasu,
že jsem odkryla skrytou krásu,
mnou značně pohrdává,
mně se však o štěstí zdává.

O moc chvojí vánočního,
jenž hraje roli tisícího,
co lásku darem rozdává
a mně štěstí lásky též zamává.

Ruku v ruce parketu
pak emočně rozkvetu
a úsměv na tváři bude hrát,
mně bude chtít jenom smát.

Dnes nastala ta klidná noc,
už odbila kouzelná půlnoc,
ale já nejsem žádná popelka,
tak ať jen svítí dál má krásná světélka.

Mému milému neuteču,
pokud se dříve studem neupeču.
Vnímám každý krok jako zázrak,
to se vše děje, mě nešálí zrak.

Noc kouzelná tepe blahoskloností
a dovoluje přístupu známostí.
Možná krátkých, možná dlouhých,
plní se všecky touhy.

S ránem já odsud odejdu,
zlé síly raději obejdu.
Svůj střevíček ti ponechám
a jizvu na srdci zanechám.