Když vidíš stékat slzy po nevinné tváři.
Když slyšíš pláč utlumený v polštáři.
I když ten člověk, který pláče a utápí se ve svém utrpení, leží na posteli o patro výš a dělí vás tlustá stěna.Když ho slyšíš i přesto, že nikdo jiný ne.
Když víš, proč pláče.
Když nechápeš, proč to musí být zrovna on.
On, který všem pomáhá a všechny zachytí, když padají.
On, který se v sobě každý den uzavírá a předstírá, že je vše v pořádku.
On, který pro tebe znamená vše, a ty ho musíš teď slyšet plakat.
Když nemůžeš nic dělat.
Ani ho před tím ochránit.Když jsi s ním a on dělá, že je to dobré a všechno je v pořádku.
Že se přes to přenese.
Když jediné, co můžeš dělat, je psát zdlouhavé řádky doufajíc, že si to přečte a třeba přijde a konečně přizná, jak se cítí.
Že to konečně vypustí a nedrží to v sobě, když ho to zevnitř trhá na kusy.
Když jediné, co můžeš dělat je..
dívat se.
ČTEŠ
Zapomenuté rýmy
PoetryJsem moc mladá na to, abych rozuměla životu. Všichni jsme. (Publikuji příležitostně)