Zapomenuté rýmy

oceán

Byla jsem na dně oceánu.

Voda všude kolem, nebylo úniku. Byla jsem tam dlouho. Čas jakoby neexistoval. Zastavil se snad? Nebo možná plynul až moc rychle.

Nevím.

Oceán se zdál nekonečný. Tolik prostoru, a přesto jsem se nemohla hnout. Ryb kolem proplouvaly tisíce. Nekonečná hejna. A přesto si mě žádná z nich nevšimla.

Skrz jeho hladinu prosvítalo slunce. V mých očích se odrážely jeho paprsky. A přesto jsem jim nemohla plout vstříc. Nebo mohla?

Nevím.

Dny plynuly, možná měsíce, roky. Už si nejsem jistá. Oceán se pro mě stal zapovězeným, proto jsem zůstávala na dně. V té komfortní zóně.
Bez ryb, bez slunce.

Asi už jsem zapomněla, jaké to je plavat. Nechat se unášet proudem. Jediné, co mi zbylo, byly zuby a nehty, kterými jsem se držela u dna. Vše, jen abych nemusela čelit vodě, i když byla všude kolem. Naprosto všude.

Jenže si mě někdo všiml. Někdo, kdo tam byl celou dobu se mnou. Někdo, koho jsem si já sama nevšimla. Byl spoután mořskými řasami, stejně jako já. Stejnou silou, menší nebo pevněji?

Nevím.

Ale byl tam. A to bylo poprvé, kdy jsme si to oba uvědomili. Uvědomili jsme si, že v oceáně nejsme sami. A že možná, jen možná, když jsme tu teď dva. Možná, že bude cesta ze dna snažší.

Možná, že není beznadějná. Možná, že se konečně můžeme pustit. Nechat se unášet proudem. Konečně jít vstříc slunci a konečně se svobodně nadechnout.

Konečně jsme mohli být volní.