Zapomenuté rýmy

příliš - né dost

Nejsem dokonalá.

To je přece jasný, nikdo není perfektní. Ale já nejsem ani průměrná.

Dívám se do zrcadla a vše, co vidím, jsou příliš tlustá stehna, příliš široká ramena, příliš úzké rty, příliš huňaté obočí, příliš tlusté tváře, příliš velké kruhy pod očima, příliš malý zadek, příliš zarudlou pokožku, příliš chlupaté ruce.

Vidím né dost jemnou kůži, né dost bílé zuby, né dost lesklé vlasy, né dost výrazné lícní kosti, né dost velká prsa, né dost hubené břicho, né dost dlouhé nohy, né dost úzké boky, né dost ženský postoj, né dost štíhlý krk, né dost malý nos.

Vždy jsem příliš, nikdy nejsem dost.

Když se na mě lidé dívají, jediné, co dokážu vnímat, jsou jejich znechucené pohledy. Soudí mě? Co je na mě špatně? Jo, aha. Už to vidím.

Nezapadám do vašeho pojmu krásy. Nezapadám do vaší složky pod názvem dost dobrá.

To vy, vy jste mě donutili nenávidět své vlastní tělo. Proč? Čekám na odpověď, ale zdá se, že jsem mezi zablokovanými kontakty společnosti.

Tohle všechno. Všechno, co se mi zdá špatně, je vaše chyba. Protože jste mě přiměli si myslet, že to má být jinak. Co je se mnou špatně? To kvůli vám si skrze slzy kladu tuhle otázku.

Nikdy nejsem dost dobrá pro své oči. A proto nejsem nikdy dost dobrá pro oči ostatních. Nebo to je možná obráceně. Už ani nevím.

Jenže tu sebenenávist, tu jsem nezpůsobila já.

Už mě nebaví pořád jen naříkat. Proč nevypadám jako ona? Proč nemůžu mít tak hezkou postavu jako ona? Proč nejsem dost krásná?

Vážně už mě to nebaví.