We Create Corpses

Vysoká postava oděna do bílého haori se procházela částí vězení se sníženou ostrahou, snažíc se nevšímat si otrávených pohledů shinigami zde uvězněných. Už takto byl Kurotsuchi Mayuri nadmíru rozhozen, kvůli požadavku stráží, aby z bezpečnostních důvodů odevzdal svou zbraň. Jakožto shinigami, který bez své zanpakuto nedá ani ránu, se snažil odporovat, avšak marně.

Cesta od vchodu trvala delší dobu, avšak již musí být blízko části s celami. Ve věznici Červí hnízdo pobývali dva typy vězňů – ti s právem na volný pohyb v určité oblasti a druzí, zůstávajíc konstantně v cele. Osoba, již hledal, se nacházela právě v té více nepříjemné části.

Již v dálce spatřil obrovské pancéřové dveře a oddechl si. Už se nebude muset dívat na tyto prázdné a vyzáblé tváře ve volné oblasti – místo toho se na ně bude dívat v oblasti uzavřené. Jak ironické.

Prokázal svou totožnost u další ostrahy a kolosální dveře se pro něj na krátkou chvilku otevřely. Dále jej čekala jen tma, proto z kapsy shihakusho vytáhl jedno z jeho nejnovějších zařízení – svítící led lampu protáhlého tvaru, čerpajíc energii ze tmy. Opravdu, vynalézt a zkonstruovat takové zařízení sebralo spoustu času z jeho dlouhého života shinigami. Avšak stálo to za to.

Od vstupu počítal dveře, než došel k těm správným – číslo 213. Pomocí zařízení, fungujíc na otisk dlaně – které samozřejmě vynalezla a uvedla do chodu jeho divize – si otevřel celu a vešel dovnitř, přičemž svítilnu položil na zem. Stále osobu neviděl, avšak věděl, že se skrývá kdesi ve stínech. Bohužel jeho led lampa nesvítila dostatečně efektivně, aby světlo dosáhlo až na zadní stěnu místnosti, přesto, že místnost dosahovala jen malých rozměrů. Ale on chtěl, aby se osoba ukázala sama.

„Víte," promluvil po chvíli do ticha Mayuri předstíraně znuděným hlasem, „já dříve v jedné z těchto cel také pobýval. Po pár dnech se zdejší pobyt stane vcelku nezáživným, že?"

Avšak žádné odpovědi se nedočkal. Začal přešlapovat na místě netrpělivostí a založil se ruce na prsou. Přece ta žena nezdechla? Ostatně, vězni se chodili kontrolovat jen zřídka – tato možnost byla více než pravděpodobná. Avšak Mayuri se tomu rozhodl nevěřit – sice ženu neznal osobně, ale byl si jist její odolností.

„Naprosto vás chápu," pokračoval tedy svým typickým lhostejným hlasem, i když nerad. V nejlepším případě by vyřešil danou záležitost a z tohoto místa se ihned vytratil. Zatím ani jedno nevycházelo podle jeho plánů, „také bych odmítal odpovědět, kdyby se tu jen tak někdo objevil. Avšak vězte, že nejdu s prázdnou. Mám pro vás určitou nabídku."

Dalších pár desítek vteřin byl napjat v očekávání. Poté se konečně ozval mladý ženský hlas.

„Mayuri Kurotsuchi," její tón hlasu zněl, jako by se mu vysmívala, „kapitán dvanácté divize a hlava Ústavu pro rozvoj a výzkum." Dalších pár vteřin ticha, než se hlas ozval vážněji. „Pojďte blíž."

Kapitán zprve tuto vybídku myšlenkovitě zamítl, avšak poté si připomněl, že tyto zdi jsou stavěny z bílého kamene. Osoba, skrývajíc se ve stínu tedy nemá jakoukoliv šanci na útok či odpor – její reiatsu je téměř eliminováno.

Přece jen, vzal svítilnu a vykročil jí vstříc. Odhalila se mu vyzáblá postava mladé ženy, krčíc se na zemi a objímajíc si pažemi nohy, přitisknuté na její ňadra. Díky neupraveným vlasům jí nebylo vidět do obličeje. Oděna byla do standardního oděvu pro vězně – bílé shihakusho, nebo alespoň bílé někdy bylo. Kvůli jejímu stavu kůže nebylo poznat, kde končí oděv a začíná odhalená část těla. Když si Mayuri vzpomněl, že v takové kondici dříve setrvával také, téměř se oklepal. Byl rád, že ty časy jsou již dávno pryč. Přesto, že si občasně při složitém výzkumu přál, aby se sem vrátil.

Dřepl si, aby se na ni nemusel dívat ze shora a svítilnu opět položil na zem. „Teď vám již mohu přednést mou nabídku?"

„Kapitán se mě ptá na svolení k řeči? Ale nač ten spěch? Pokud jste si nevšiml, já mám čas navždy." Jakmile domluvila, zvedla hlavu, odhalujíc tak svou tvář. Náhle se na něj dívala dvě šedobílá kukadla, která jako by se třpytila smutkem. Avšak on byl informován a věděl, že osoby jako ona nejsou schopny tento stav cítit. Přesto, její výraz působil stejně prázdně, jako všech vězňů na tomto zapomenutém místě.

„Avšak já ne. A vy ho brzy také budete mít jen omezeně."

„Co když odmítnu?"

„Ještě jste si neposlechla návrh a už chcete odmítat?" tentokrát to byl on, kdo nasadil výsměšný tón. Mladá žena na milisekundu strnula, než se znovu uvolnila a vstala. Mayuri se také postavil a podíval se na ni zezadu. Celá její postava vypadala velice ochable a křehce. Došlo mu, že se zapomněl podívat, jak dlouho tu už je. Nevěděl, jak vypadala předtím, ale podle postavy a jejímu stylu pohybu by řekl, že její pobyt zde trvá tak třicet, možná čtyřicet shinigami let. Ale mohl se mýlit.

Žena, oproti němu dívka, přešla k senzorovým dveřím a opřela se o ně. Přes všechen její zevnějšek, vypadala jako by přesně věděla, co dělá. O osobách tohoto typu slyšel již mnoho. Pokud se nebude mít na pozoru, celá situace by se mohla obrátit proti jemu a vše by se jen časově protáhlo.

„Tak tedy povídejte, co chce všemožné Seireitei po holce, jako jsem já? Pokud jste zašli už i za mnou, musíte být vcelku zoufalí," povzdechla si, ale na rtech jí hrál lehký úsměv. Očividně se jí zamlouvalo dělat si z něj legraci.

„To tedy jsme." Nechtěl si to přiznat, ale realita se stala krutou. Potřebuje ji. Seireitei silně odporovalo jeho návrhu, avšak jen kvůli své vlastní naivitě. „Používáte příliš drastické metody," říkali. „Situace není tak zlá." Ale co oni mohou vědět? Kolik z nich vůbec vstoupilo na území jeho laboratoře, aby uzřeli problém z blízka? Ostatně, vždy, když Mayuri přišel s novým nápadem, týkajíc se situace či ne, Seireitei a hlavně vrchní kapitán byli silně proti. Většina ho vnímala jen jako šíleného vědce. Ovšem, našlo se pár kapitánů, kteří jej chápali. Avšak je představovala jen hrstka.

„Senri," oslovil ji poprvé jménem, když se vrátil do reality. Doufal, že to na ni nějakým způsobem zapůsobí. „nabízím vám tyto podmínky. Propustím vás z vězení – nejlépe hned – a vy mi pomůžete s výzkumem. Je to prosté."

V tu chvilku jako by se ve tmě zablýskly dívčiny oči. Věděl to – opravdu se odtud chce dostat, ale ne kvůli sobě, ale pro šanci si zase jednou obléknout bílý plášť a cítit lehkost skalpelu v ruce. To měli ti dva společné. Avšak dívka si stále snažila udržet svůj charakter a nevrhnout se ihned po příležitosti.

„Proč nenajmete na tuto práci někoho jiného? Jsem si jista, že máte mnoho společníků vám podobným," lehce nadzvedla bradu a zadívala se mu do očí. A v tu chvilku – díky tomuto pohledu – věděl, že jeho nabídku přijme.