We Create Corpses

There Shall Be Blood

Mladá vědkyně obešla stůl, na kterém ležela holčička a bedlivě si ji prohlédla. První věcí, kterou si všimla, byla nepřehlédnutelná hollowfikace končetiny – konkrétně levé nohy. Přesto, že tělo celého subjektu bylo zšedivělé, bylo poznat, kde začíná a končí hollowfikovaná část těla s typickou bílou barvou. Proměna levé nohy představovala celkové zvětšení končetiny a jakési podivné pokrčení. Normálně by hollowfikovaná končetina byla svalnatá a silná, téměř dokonalá. Zde se pravděpodobně ani částečný výsledek nepodařil.

Senri obrátila svou pozornost na zbytek těla subjektu. Dívenka díky své hubené postavě vypadala křehce – ostatně jako většina dětí jejího věku. Vzala její levou ruku a nadzvedla ji. Mohla by podle růžových kapek pod její kůží poznat, jak dlouho je subjekt mrtvý, avšak rozhodla se tím nezdržovat. Tato informace není důležitá, neřeší tu přece kriminální případ. Spíše se zaměřila na její obličej. Dívenka musela být za života krásná. Dlouhé hnědé vlasy, dětský obličej... Teď však z holčičky zbyla jen skořápka se ztuhlým výrazem.

Vědkyně zavrtěla hlavou nad zbytečnými myšlenkami a opustila stůl, aby našla kus jakékoliv látky. Po chvilce přebírání se v zásuvkách našla bílou bavlněnou utěrku sloužíc k utření rukou po dezinfekci. Roztáhla ji a přehodila ji dívence přes obličej. Tento rituál vykonala Senri pokaždé – věřila, že subjekt si zaslouží alespoň poslední špetku důstojnosti výměnou za důležité informace.

Svázala si vlasy do drdolu a nasadila laboratorní brýle. Přes ruce si přetáhla laboratorní rukavice na jedno použití a vrátila se k tělu. Hollowfikovaná část těla končila u levé vystupující pánevní kosti. Dále za ní ještě okolo dvou až tří centimetrů, kde pomalu přecházela v normální kůži. Senri se sklonila a prohmatala subjektu břicho. Pokud vzala v potaz post mortis, břicho bylo vcelku měkké. Sklouzla prsty k přechodu mezi kůží a hollowfikovanou částí. Zde se její prsty tolik nebořily do povrchu těla. Udělala tedy krok doleva a prohmatala stehno levé nohy. Bílá končetina opravdu byla mnohem tužší avšak ne dokonale. Výsledek, kterého chtěl stvořitel dosáhnout, by se dal přirovnat k pokusu Běláska. Hybrid shinigami-hollow Bělásek měl podle záznamů bílou kůži tvrdou jako kost. Hollowfikovaná noha holčičky však nebyla ani trochu blízko kosti svou tvrdostí. Zde tedy pokus selhal také.

V hlavě se jí zrodily dva závěry: Buď holčička zemřela dříve než se hollowfikace dokázala kompletně usadit alespoň na jedné noze, nebo celkový proces nebyl dostatečně silný, aby přeměnil alespoň jednu končetinu.

Nepustila mrtvolu z očí zatímco zamyšleně poodstoupila a slepě hmátla po dlouhém tenkém noži. Jakmile jej pevně uchopila, vrátila se k tělu a ujistila se, že je ve správné pozici pro zahájení prvního řezu. Poté mechanicky odměřila pomocí prstů dráhu nože, než pomalu avšak jistě projela kůži těla špičkou nástroje. Začala od střetu klíčních kostí a táhle rozřízla jedním pohybem kůži až po podbřišek. Cítila, jak nůž dře o hrudní koš – tak moc hubená holčička byla. Jakmile skončila, jednou rukou přidržovala kůži okolo řezu a zopakovala dráhu nožem znovu – málokdy se stalo, že by se tělo dalo rozříznout na poprvé.

Jakmile byl řez hotov, Senri odchlípla část kůže nalevo a odložila nůž, přičemž do ruky vzala skalpel – aby mohla řezat precizněji do tak drobného těla. Poté vjela skalpelem pod kůži a svaly a začala je odchlipovat od hlavní věci, kterou měly tyto dvě části chránit – orgány. Pohybovala se s naprostou jistotou a přesností v rukou. Jakmile odkryla svaly z jedné poloviny těla, zopakovala to samé s druhou. Náhle před ní byly vystavěny orgány jako v učebnici. Kdyby dívenka měla nadváhu, odhalit orgány by bylo mnohem složitější. S touto postavou měla Senri informace jako na dlani. Teď je jen vyndat.

Začala od shora – tedy od kardio-respiratorní části. Odložila skalpel a do rukou vzala mohutné kleště. Aby se k této části dostala, musela nejdříve prolomit hrudní koš. A to doslova.

Chvilinku jí trvalo, než se prošmikala přes mladé kosti v těle. Nikdy jí na pitvě nic nevadilo – pach rozkládajícího se těla, krev, rozřezávání orgánů, pitvání různých osob s různým pohlavím, věkem, vzhledem, minulostí... nic jí nedělalo problém až na jednu věc. Lámání kostí. Nenáviděla ten pocit, kdy sebou kleště trhly a ozval se typický křupavý zvuk. Avšak kosti této dívenky byly mladé, proto se zvuk neozval tak patrně.

Část uvolněného hrudního koše odložila a se spokojeným povzdechnutím odložila i kleště. Prsty znovu ovinula kolem rukojetě skalpelu a jala se do uvolňování kardio-respiratorního bloku od páteře a zbytků hrudního koše. Jakmile s vcelku složitou procedurou skončila, přitáhla si plastovou vaničku a vložila do ní kardio-respiratorní část těla. Sundala si rukavice, přičemž je hodila do infekčního odpadu. Jakmile přešla k pracovnímu stolu – nacházejíc se v druhé části místnosti – i s vaničkou, nasadila si nové rukavice a rozprostřela na stůl, obalen tuhou fólií, kardio-respiratorní blok. Měla před sebou tedy plíce, vak chráníc srdce a uvnitř srdce samotné.

Nejdříve se soustředila na plíce. Uřízla plátek a zadívala se na povrch i vnitřek plic. Nic zvláštního nezpozorovala. Již se chystala položit plíce zpět a věnovat se srdci než si všimla, že z části plíce, ze které uřízla plátek, začala vytékat jakási tekutina. Senri ji ihned poznala – krev smíšena s vodou a přídavnou mízou. Vzala tedy do rukou obě plíce a hrubě je zmáčkla. Tekutina jí protékala mezi prsty.

V tu chvilku Senri zjistila, že holčička zemřela na srdeční selhání.

Tento poznatek byl velice důležitý. Znamenalo to, že smrt holčičky byla nevyhnutelná a příznaky pro srdeční selhání bylo možné zpozorovat již delší dobu. Dívenka jistě musela mít problémy se spaním, malou výdrž, krátký dech a tak dále. Experimenty tedy také probíhaly delší dobu. Aizen si přece musel všimnout, že jeho subjekt se pomalu ale jistě hroutí, nebo snad ne? Že by zdravotní stav subjektů nevnímal, ale zajímaly jej pouze výsledky?

Senri zavrtěla hlavou. Nemělo cenu se Aizenovými metodami zabývat. Ne teď.

Dále se zaměřila na srdce. Rozstřihla ochranný vak a odhalila srdce v něm. Stiskla jej mezi dvěma prsty a místo pevné konzistence, kterou čekala, se srdce hluboce promáčklo pod jejími prsty. Další důkaz srdečního selhání. Však co bylo jeho příčinou? Nejčastěji je to obezita, ale dívka byla za svého života spíše pohublá. Vysoký tlak? Možná. Senri tedy srdce rozřízla a opravdu, prázdná místa, kterými má proudit krev byla velice široká.

Po zbytek pitvy nezjistila nic moc zajímavého, ani nečekala, že zjistí. Všechny poznatky jí jen potvrzovaly fakta, která již zjistila. Vložila tedy obsah těla odděleně podle bloků do průhledných pytlů a ty poté do těla zpět zašila. Normálně by byla s pitvou hotova, kdyby jen nebylo té hollowfikované nohy.

Znovu si vyměnila rukavice a vzala do ruky dlouhý tenký nůž. Lehce se opřela jednou rukou o podbřišek dívky, aby přidržela kůži, a jala se od třísla naříznout kůži až ke koleni a pokračovat dál až k začátku nártu. Hollowfikovaná hmota byla přece jen tužší než kůže, proto se jí neřezala dobře. Trvalo jí solidních patnáct minut, než mohla rozevřít hmotu na noze. To, co zjistila, ji překvapilo. Místo masa, žil a kosti ji přivítala jen další bílá hmota. Nohu měla přeměněnou tedy kompletně. Ucpání tepny bílou hmotou, což vedlo k infarktu. Dívka jej však přežila, pravděpodobně byla zrovna v Aizenový laboratoři, proto ji bylo možné zachránit. Infarkt však přivodil kompletní selhání srdce ne o moc dlouho později a v tu chvilku záchrana již nebyla možná.

Pokoušela se nohu zpět zašít, avšak vůbec jí to nešlo. Po chvilce to vzdala a odešla si vydezinfikovat ruce. Poté zasedla k počítači a napsala Mayurimu, že je hotova a ta hnědovlasá dívka si může přijet pro tělo. Odpovědi se sice nedočkala, ale po pár minutách se dívka opravdu objevila. Se svým skřípějícím hlasem něco znovu mumlala, však Senri jí nevěnovala pozornost. Místo toho začala vypisovat záznam o tělu a zaplňovat šanon s papíry různými poznatky. Když skončila, byly teprve dvě hodiny odpoledne. Spokojena se sebou se zvedla a odnesla šanon do místnosti 431.