We Create Corpses

Faceless Children

Po dlouhé cestě se konečně dostali ven, na území druhé divize. Prošli bambusovým lesem a dívka po tolika letech znovu uzřela ulice města z reiatsu, Seireitei. Na rtech jí hrál lehký úsměv, jako by vzpomínala na časy, kdy tyto bílé zdi viděla naposledy. Rozmýšlela se, zda by měla navštívit někoho, ze svých známých. Avšak po chvilce rozpomínání nemohla přijít na jméno ani jednoho z nich. Navíc, kdyby jí nějaké ty známosti zbyly, určitě by ji navštívili ve vězení. Teď má Mayuriho, se kterým pravděpodobně bude trávit mnoho času a bude se na něj moci obrátit. Výzkum sice nejraději prováděla sama ale... sem tam společnost neuškodí.

Co s ní ale teď bude? Kde bude bydlet a jak bude žít? Bude pod neustálým dozorem, nebo se Gotei konečně naučilo někomu věřit?

Mayuri, jako by jí viděl do hlavy, začal mluvit. „Ještě, než vám moji podřízení vše ukáží, musíme do mé divize. Vaše propuštění sice bylo schváleno, avšak za určitých podmínek."

Ach tak, podmínky. Nakonec Gotei znovu nikomu nevěří. Snad ji to ani nepřekvapovalo. Jaké to asi budou podmínky? Nepřibližovat se k důstojníkům, nebo chodit jen ve stínech? Senri se téměř zasmála. Tolik nových tváří, jež nezná, tolik nových příležitostí hrát si s nedůležitými osobnostmi. Již teď mohla s určitostí říci, že toto bude zajímavé.

Dvanáctá divize společně s Ústavem pro rozvoj a výzkum, patříc Mayurimu, zabírala podstatně velkou část města. Došli k ní za nepatrnou dobu. Přirozeně, kapitán mohl použít shunpo a dostat se na místo mnohem rychleji, ale nevěděl, jak je na tom Senri. Dokáže ho stále používat, či už zapomněla?

Dívka se rozhlédla kolem. Tak zde se všechno odehrává: zde se monitoruje celé město, provádí pokusy na různých stvořeních, tvoří gigaie a další vymoženosti. Senri tento systém budov navštívila jen párkrát - a to, když kradla nástroje z různých laboratoří. Nikdy ji nepřijali do dvanácté divize. Ač se snažila, jak mohla, vždy ji jen přesunuli do jinačí divize krom té dvanácté. Ráda by zjistila proč.

V budově panovalo šero. To se jí více než zamlouvalo. Samozřejmě, přes nespočet zavřených dveří prosvítalo škvírami čiré světlo. Procházeli podobnými chodbami vcelku dlouhou dobu. Senri se zdálo, že ji kapitán takto schválně vodí, aby neznala přesnou cestu k jeho vlastní laboratoři. Po nějakém čase ji dovedl do místnosti, jež určitě však nemohla představovat Mayuriho laboratoř. Místnost nebyla vůbec prostorná, působila prázdně a uspořádaně. Nikde vzorky, nikde rozdělaná práce, jen čistota a řád. Odněkud se vynořila mladá žena s tmavě fialovými vlasy. Senri ji ihned poznala.

„Nemuri čtvrtá, mám pravdu?" přešla k ní a podala jí ruku na pozdrav s dokonale nacvičeným avšak falešným úsměvem. Mladá žena jménem Nemuri jí podala ruku zpět. Senri připadalo, že v ní neproudí žádná krev, tak studenou ruku žena měla.

„Nemu," odpověděla zkrácenou verzí svého jména, velice tichým hlasem. Bývalá vězněná se podívala na vědce, který právě hledal cosi v zásuvce.

„Vyrostla," poznamenala krátce. „Gratuluji, tohle musí být váš nejlepší výtvor."

„Pletete se," narovnal se vědec, mezi prsty svírajíc jakýsi miniaturní čip. „Toto je Nemuri sedmá."

„Co se stalo se čtvrtou? Já myslela, že už jste byl na stopě," zadívala se na něj dívka zmateně.

„Ano, to byl. Čtvrtá měla mozek, ale dál se nedostala. Pátá vstoupila do stádia embrya, to bylo v době, kdy jsem se stal kapitánem, takže už jste byla v zajetí," přešel ke stolu a kývl na Nemu, která kamsi odběhla. „Šestá přežila druhé narozeniny, poté se její buňky začaly chovat abnormálně a skončila jako ostatní. Ale sedmá z jakéhosi důvodu stále žije." Podíval se na znovu příchozí dívku a vzal si od ní jakési oválné zařízení malých rozměrů, do kterého vložil čip.

Senri upřímně obdivovala jeho projekt s názvem Nemuri. Vytvořit žijící bytost pomocí gigaie a gikonu... nikomu se do této doby nepodařilo něco takového. Mayuri opravdu byl člověkem na svém místě. „Je téměř dokonalá," poznamenala a šla blíže k žijícímu výsledku jeho projektu. „Uvažuje logicky a dokáže se rozhodovat. Avšak jedna věc jí stále chybí," prošla kolem dívky, obkroužila ji jako žralok a pozorně ji sledovala. Nemu neucukla, nedala najevo žádný náznak rozrušení, či jakékoliv jiné emoce. „Její emoce jsou limitovány, že? Její výraz tváře se nemění, stojí jako socha."

Kapitán se zamračil. Kdyby tak jen věděla, jakými jinými modifikacemi jeho mistrovské dílo prošlo... „To ano, ale nevidím to jako negativní nedostatek. Čím míň toho děti cítí, tím líp," odběhl na chvilku do zadní části místnosti. Senri přes jeho záda neviděla, co provádí. „Navíc, není přímo bez emocí, pár jich pocítit dokáže."

„Vy ji berete jako svou dceru?" podívala se na něj nevěřícně. Někdo, jako on dokáže milovat? Milovat něco, co bylo stvořeno z ničeho?

Mayuri se rázně otočil, v ruce stále svírajíc ono podivné zařízení. Ukázal na židli u pracovního stolu a poradil jí, ať se posadí. Dívka se raději na nic neptala, došlo jí, že toto zařízení nějakým způsobem souvisí s podmínkami, o kterých se dříve zmínil. Uměle vytvořená žena, jako by se probrala z transu, a rychlým krokem přešla k ní, aby jí držela dlaně na opěradlech židle. Prsty u nohou jí přišlápla těmi svými. Senri zavřela oči, vědec se dostal za ni. Rukou jí naklonil hlavu dopředu, přičemž jí odhrnul vlasy. Bude to bolet, pomyslela si, jinak by ji Nemu takto nedržela.

Malé oválné zařízení, jakmile se přiblížilo k její kůži na zátylku, vysunulo čtyři zahnuté jehličky po každé straně. Připomínalo tak pavouka. Po přímém přiložení k její kůži se do ní jehličky pevně zabodly. Dívka krátce vykřikla bolestí a trhla hlavou dozadu. Právě teď byla vděčna, že jí Nemu drží ruce i nohy. Bolest však rychle přešla a kapitán odstoupil. Žena ji pustila.

„Toto zařízení bude monitorovat vaši pozici dvacet čtyři hodin denně. Jedna z podmínek vašeho propuštění," nadhodil ledabyle a odebral se ke stolu, kde vzal do rukou jakousi složku.

Senri si opatrně sáhla na zátylek. Zařízení působilo ploše, téměř ho necítila a díky svému oválnému tvaru neřezalo do kůže. Jehličky cítila na kůži jako malinkaté plíšky. Zahýbala krkem. Nepřekáželo v pohybu, bylo velmi malé. Odhadovala jej jen v řádu centimetrů.

Vědec mezitím vytáhl ze složky soubor papírů spojených sešívačkou. Poté, co se dívka vzpamatovala z šoku a vstala, podal jí je.

„Soupis míst, na která máte volný přístup a další pravidla a podmínky vašeho propuštění. Nekoukejte na mě tak, já si to nevymyslel."

Dívka si od něj vzala soupis a podivila se nad jeho objemností. „Když je poruším, vrátím se tam?" zeptala se bezmyšlenkovitě a začala listovat papíry.

„Pravděpodobně," odtušil a začal se odebírat ke dveřím. Senri šla za ním.

„A do jaké divize patřím?" Pevně doufala, že ji již konečně přijali do dvanácté. Znělo to logicky. Jak by tu jinak mohla pracovat, kdyby ji drželi v jakékoli jiné? Představila si Gotei, rozhodujíc o jejím zařazení a musela se lehce usmát. Byla to vtipná představa.

„Senri," Mayuri se rázně otočil a chytil ji za rameno. Vážně na ni upřel oči, „vy už nejste shinigami. Vaše zanpakuto byla zničena už dávno v ten moment, kdy jste vstoupila na území věznice."