We Create Corpses

The Warmth of Empathy

Ve čtvrté divizi strávila Senri většinu svého shinigami života. Přece jen, byla to divize, do které ji přiřadili po absolvování Shin'o Akademie, i když měla pocit, že se k Ústavu pro rozvoj a výzkum hodí nejlépe.

Hlavní stereotyp čtvrté divize byl vždy, že je ta nejslabší, nejnepodstatnější ze všech. Senri nesouhlasila. Chtěla by vidět kohokoliv z jiné divize, kdo by vydržel šestnáctihodinové směny na pohotovosti léčením pacientů s řeznými ranami, popáleninami od kido a kdo ví, co ještě. Mávat mečem může každý, ale zastavit krvácení a zašít právě tyto rány od meče, to už je jiná. Bez čtvrté divize by se Gotei zhroutilo, ale očividně si nikdo tento fakt nechce přiznat.

Senri sem přišla z jediného důvodu. Podle všeho na ni Gotei nechalo vykonat psychiatrický posudek (Kdo kdy slyšel aby se takové posudky dělaly bez přítomnosti pacienta?) a preventivně bylo rozhodnuto, že potřebuje pilulky na zklidnění. Dozvěděla se to včera večer když četla její dlouhý seznam zákazů. Pokud nebude pravidelně brát prášky, šup zpátky do vězení.

Silně pochybovala, že jí tyto léky jakkoliv pomohou s výzkumem - právě naopak. Kdo ví, co za medikaci jí schválně předepsali, aby ji "zklidnili". V tuto chvíli by ji nepřekvapil ani jed.

Když konečně dorazila do obvykle prostorné lékárny, byla narvaná shinigami. Samozřejmě. Je krátce po válce a s tou je těžké se vypořádat - ať už psychicky či fyzicky. Dívka se však cítila lehce nesvá ve svém bílém úboru v moři černých uniforem. Naštěstí nikoho od pohledu nepoznávala, bylo však vidět, že většina poznala ji.

Tiše si tedy u vchodu utrhla čekací číslo a posadila se na jednu z židlí podél zdi. Všimla si, že každý shinigami má v ruce jakýsi papír - předpis - avšak Senri žádný nikde nedostala. V jejích instrukcích bylo napsáno pouze, že si má vyzvednout pilulky v lékárně. Snad to nebude problém.

Shinigami postupně přicházeli k výdejním okénkům a zase odcházeli s léky či obvazy. Vyvolávaná čísla se pomalu, ale jistě zvětšovala, než konečně přišlo na číslo, které Senri držela v rukou.

"Máte předpis?" vyštěkla na ni hned starší žena za pultem místo pozdravu. A je to tady.

"Ne, mám jen tohle," vytáhla Senri papír, na kterém bylo jasně vyznačeno nařízení, které si přečetla včera ve složce. Dnes ráno si jej v laboratoři okopírovala, aby s sebou nemusela tahat všechna další lejstra. 

Žena začala rychle očima skenovat předložený dokument. "To nestačí."

Senri pro sebe zaklela. Očividně jako jedna z mála nepoznala, kdo je. Nebo jí jen chtěla ztížit život. Poté však dostala nápad.

"Máte tu počítač, ne? Pokud na mně byl proveden lékařský posudek, bude to v systému."

Poté, co jí řekla celé jméno a rok příchodu do Seireitei žena odešla. Vrátila se však se znepokojující informací. "Žádné takové jméno tu nemám."

Už už se chtěla začít hádat, ale v tu najednou ucítila na svém rameni cizí ruku. Když se Senri otočila, spatřila podkapitánku Matsumoto Rangiku.

"Promiňte, že zdržujeme. Já to vyřeším," usmála se na ženu za pultem, které jakoby najednou vyrazili dech. Poté odvedla zmatenou dívku ven z lékárny.

"Vždycky je takhle protivná, co jsem slyšela. Na mě si to ale nedovolí," mrkla na ni důstojnice a zasmála se. 

Senri ještě párkrát zmateně zamrkala, než si vzpomněla na své způsoby a také se nacvičeně zahihňala. "Děkuju za záchranu," řekla dívka vyšším hlasem, než normálně a sklonila hlavu. Přece jen stála před podkapitánkou.