We Create Corpses

I Have Risen Through Steps of Gore

Nesměla téměř nikam. Zákazy se na stránkách jen kupily. Pravidla pro ni zněla naprosto absurdně a neodůvodněně. Přesto na nich nemohla nic změnit. Už se v tomto městě necítila jako doma, nýbrž jako vetřelec v cizí zemi.

Seděla na posteli ve svém novém bytě a opírala se o zeď za ní. Alespoň, že se Gotei smířilo a opatřili jí střechu nad hlavou, i když v levné bytovce. Téměř nic zde nebylo zařízeno; zdi se jen šedivěly, stál tu pouze nejnutnější a nejlevnější nábytek a byla ráda alespoň za dvě okna, nacházející se v její ložnici a v koupelně. Jen co vstoupila do příbytku, uvítala ji mračna prachu. Pro její astma ideální.

Stále se nedokázala smířit s faktem, že její zanpakuto je zničena. Pryč, navždy. Teď už nemá sebemenší šanci se vrátit k pozici shinigami. Pravděpodobně, jakmile skončí výzkum, ji pošlou zpátky za senzorové dveře do temnoty. Ale zatím nemá cenu se toho obávat, výzkum tak jako tak nepotrvá krátkou dobu.

V tento moment nevlastnila žádné peníze. Její účet v bance byl již dávno zrušen a její majetek poslán do oběhu. Nikdo se z věznice nevrací, tak proč by je potřebovala, že?

Přesto se její obavy rozplynuly, jakmile se po dlouhé době osprchovala. Cítila se mnohem lépe a zdravěji. Poté, co si prohlédla své kostnaté paže a bílé hřbety rukou, přes které výrazně prosvítaly žíly, dala si za úkol se z tohoto stavu co nejdříve dostat.

V noci však nemohla spát. Cítila se nesmírně podivně, když ležela na tvrdé matraci, místo na tvrdé zemi. Dlouhou dobu strávila zíráním do stropu a vzpomínáním na svůj starý život. Chyběl jí starý domov, kde vše bylo sladěno do jejích oblíbených barev a v místnostech vládl chladný vzduch s nádechem ventolinu. Její pracovní stůl, kde trávila většinu nocí nad hromadami papírů, s gelovým perem mezi prsty a párem zvýrazňovačů. Její knihovna, jež tak ráda přerovnávala a dekorovala. Její zanpakuto.

Necítila smutek, jen nezvyk a lehké zklamání, jak rychle se vše změnilo. Aby zažehnala myšlenky, raději si znovu přečetla papíry, které jí dal její nový nadřízený. Aby se, jak se říká, zdravě rozčílila. Už aby nastalo ráno a tím pádem i její pracovní doba. Znělo to sice morbidně, ale velmi se těšila.

Probudila se nesmírně brzy ráno. Avšak Mayuri pravděpodobně také nemohl dospat, jelikož na ni už v pět hodin čekal v místnosti podobné té, kterou viděla včera. Podle čísla, které její kapitán připsal k dokumentům, jenž dostala, přesně věděla kam jít. 431, kdybyste cokoliv potřebovala. Vždy tam někoho najdete.

„Nečekala jsem, že tu budete tak brzo."

Mayuri odtrhl zrak od malého štosu papírů, které svíral v ruce, a podíval se na ni. Senri si pomyslela, že snad se svými malůvkami na obličeji i spí. I takto ráno zdobily jeho vzhled. Nebo spíše ničily?

Kapitán její poznámku ignoroval. „Je čas, abych vám ukázal vaši laboratoř."

Senri se zablýsklo v očích. „Já budu mít vlastní laboratoř?"

Odpovědi se však nedočkala.

Její laboratoř se nacházela v odlehlejší části budovy, na úplném konci levého křídla. 1250 - toto číslo svítilo nad senzorovými dveřmi. Mayuri k nim přešel a na senzor přiložil svou dlaň.

„Fungují na otisk ruky, podobně jako ty, které jste již viděla ve vězení. Přece jen, my je navrhli." Odstoupil od nich a naťukal cosi na dotykovém displeji. Poté pokynul Senri, aby k senzoru přiložila svou ruku. „Abyste je mohla otevírat i vy," dodal na vysvětlenou a vstoupili do laboratoře.