Sanctum

61 4 2
                                    

Pondělí ráno, vyučování až od devíti a já stejně už před osmou sedím na svém místě v prázdné třídě, jako obvykle.

Tentokrát je však něco jinak.

I přesto, že jsem tu sama, mám pocit něčí přítomnosti.

Rozhlédnu se, ale nikde nikdo, jen stíny, prodírající se třídou jako temní černí hadi, plazící se po zdech.

Ozve se křupnutí, následně zavrzání asi dva metry ode mě. Zvednu poplašeně hlavu a hledám nějakého spolužáka, který by vyvolala tenhle hluk posazením na židli, jenže třída je pořád prázdná.

Vtom se ten samý zvuk ozve přímo za mnou, jenže v tuhle chvíli, ho následují i tlumené kroky na podlaze, obložené linem.

,,Halo?" zazní můj hlas místností, odráží se od stěn a v tichých ozvěnách se vrací zpět.

Žádná odpověď, je slyšet jen můj srdeční tep, dech se mi sráží v obláčky páry, ochladilo se. Rozhodnu se proto zavřít okna.

Avšak jakmile vstanu a přejdu k oknům, kroky mě pronásledují, ztuhnu a strachy se roztřesu po celém těle.

,,Haloo?" zkusím to znovu.

,,Tohle už není sranda." zuby mi drkotají zimou i strachem, nechci se otočit, ale zůstat tu takhle stát celých čtyřicet pět minut nepřipadá v úvahu.

Zhluboka se proto nadechnu, zavřu oči a pomalu se otočím.

Napočítám do deseti a pak je znovu opatrně otevřu.

Nic.

Ostře vydechnu a urychleným krokem se přesouvám ke dveřím, když vtom mi před nosem proletí židle a s hlasitým třísknutím narazí o stěnu.

Polekaně vyjeknu a uskočím dozadu, abych byla co nejvíc z dosahu.

Následuje ostrý zvuk tření sundavané židle z lavice a poté už letí proti mně i tahle.

Vykřiknu a jako střelený zajíc se rozběhnu směrem ven ze třídy. Když však otevřu dveře, srazím se s jedním ze spolužáků, padnu mu kolem krku, čímž ho vystrčím ze třídy ven a dveře za námi nohou zabouchnu.

,,Pane bože, co se děje??" zeptá se vyděšeně, když uvidí můj ubrečený k smrti vystrašený výraz. Ani jsem si neuvědomila, že mi slzy strachu tečou proudem po tvářích.

,,Já.." zarazím se, bude si určitě myslet, že jsem naprostý cvok.

,,Já nevím. Ono.. Něco.. Někdo.. Tam je." špitnu roztřeseným hlasem. Zmateně se na mě zahledí, vstane, pomůže na nohy i mně a se mnou jako ocáskem za zády vejde do třídy...

..která je naprosto zdemolovaná. Rozmlacené lavice, židle poházené po místnosti, vymlácená okna, světla prasklá, sklo všude po podlaze.

Se zatajeným dechem vykuleně zírám na tu spoušť. Hrkne ve mně.

V tom všem byla rozcupovaná má taška s věcmi a na tabuli rudě napsáno: ,,Neutečeš"

Zrozeno za bezesných nocíKde žijí příběhy. Začni objevovat