Zrozeno za bezesných nocí

Duše

Procházím kolem velkého obchodního centra v bohaté čtvrti, kterou procházím vždy cestou do školy.

Ulice se tu hemží luxusními auty, lidmi ve skvostných šatech a oblecích a já tu z toho všeho vyčnívám. Působí to jako pěst na oko.

Ve svých starých teplácích a zmuchlaném triku s vlasy v neupraveném drdolu se stávám terčem nerudných úšklebků, škaredých poznámek a nechápavých opovrhujících pohledů.

Ale to není to, co mi vadí.

Jsou to lidi, honosící se drahými šperky a nejnovějšími módními výstřelky.

Prohlížejí se ve skleněných plochách výloh, aby zapůsobili na ty, kteří je v podstatě ani nezajímají.

Chtějí si jen připadat mocně, aniž by jim to dávalo cokoli jiného, než velké nemocné ego a pocit sebeuspokojení.

Jenže to není smysl života, být lepší než ostatní v počtu cenností a drahých aut, oblečení a bot.

Je to být lepší tak, že uděláte život lepší pro ostatní, změníte svět.

Já ho měním.

Ptáte se jak?

Měním sebe. Pracuju na sobě, chovám se tak, jak myslím, že to neuškodí mně ani ostatním.

A tím lidi ovlivním.

Tuhletu ženu v červených lodičkách a minišatech asi ne, ale tohohle muže v kvádru určitě.

Jak to vím?

No, řeknu to asi takhle...

Zrcadla, výlohy, okna. Všechny tyhle věci vytváří a ukazují náš odraz.

Takovou neškodnou věc, která ale může mnoho prozradit.

Já nevidím lidské tváře, já vidím jejich duše.