Zrozeno za bezesných nocí

Crush

Všichni říkají, jak je láska krásná. Já v ní krásu nevidím. Vidím jen bolest, zmatek a nechtěné cítění, co vás mění a zraňuje.

Když se na to tak podíváte, nejvíc tragédií slavných knih a filmů začíná 'láskou'... 

A já nevím jestli chci aby přišlo nějaké větší cítění, než je teď přítomno. Mám totiž strach.

To je můj problém. V představách a příbězích žiji život ostatních, prožívám jejich strasti i lásky, milostná vzplanutí i bolestivé ztráty. Ale v reálném životě, sama za sebe, se bojím udělat něco, co by vybočilo ze zajetých kolejí.

Protože já se bojím konce dřív, než příběh vůbec začne.

Před prvním řádkem mám strach z toho, co přijde na poslední stránce a děsí mě to natolik, že se neodhodlám číst dál. 

Záměrně protahuji a oddaluji start, abych se mohla kochat nereálnými představami, dalece přesahujícími cokoli možného.

Proto mě bolí každá představa hlubších kořenů těchto emocí v mém srdci.

Nechci s ním mluvit. 

Nechci si s ním psát. 

Nechci s ním navázat žádný další oční kontakt. 

Nechci se na něj při každým střetu pohledů blbě usmívat. 

Nechci s ním být v jedné místnosti. 

Nechci ho nikdy vidět. 

Nechci na něj pořád myslet a vyhledávat ho v davu.

Nechci vědět, že existuje.

Chci, aby mi zmizel z mysli.

Chci, aby zmizel z mého života...