Zrozeno za bezesných nocí

Bittersweet

Nesejde na tom, jak mě vidíš ty.

Už nesejde ani na tom, jak mě vidí ostatní.

Nesejde na ničem.

Víš, co jsem si uvědomila?

Kolik bolesti se skrývá ve dvou písmenech.

TY.

Někdo, kdo tolik předstíral.

Někdo, kdo přísahal.

Někdo, kdo sliboval.

Kdo plakal.

Kdo prosil.

Ba přímo žadonil.

Někdo, kdo prosil o lásku.

Ale ne z důvodu osamělosti...

Nechtěl jsi vědět, jak to chutná.

Jaké to je, když se ten druhý zajímá.

Když se stará.

Když se ptá.

Když si pamatuje ty nepodstatné maličkosti.

Ne, chtěl jsi jen další důkaz toho, že ještě existují naivní lidé se sny, které ty dokážeš zničit.

Se sny, které jsi zbořil, zašlapal.

Nechal jsi je vzplát, stejně jako zápalku, s níž škrtneš, nebo ji přiložíš ke skomírajícímu plamínku.

A stejně rychle jsi je nechal zhasnout, přesně, jako vítr zfoukne nekryté svíčky na opuštěných hrobech.

A právě v tu chvíli nastala tma. Sytá a neprostupná, která zahalila všechno špatné.

Ukázala, že je milosrdná, ona není ty. Ona ulevuje bolesti, chrání a miluje.

To z ní jsme vzešli a do ní se také vracíme.

Ona vrací sny.

Ona je ten sen.

A nechá mě ho snít.

Sladká a teplá smrt.