Potichu v lesích *joshler*

1: "Untitled"

Byly to právě sluneční paprsky zářící skrz moje okno, které mě probudily do sobotního dne. Jakmile jsem si uvědomil, že je sobota, moje nálada se výrazněji zlepšila a ještě jsem chvíli ležel v posteli, jen tak zíral do prázdné bílé zdi a užíval si to klidné ráno. Máma pravděpodobně odešla do práce, a proto jsem měl celý dům pro sebe. Snažil jsem se tím moc nezabývat a ještě na chvíli zavřel oči, ale nesnažil jsem se usnout. Někdy mám trochu výčitky svědomí kvůli mámě, která musí chodit do práce, jen aby zaplatila všechny ty léčby, které moje nemoc vyžaduje. Teda vlastně to vyžaduje moje tělo, které je moc slabé na to, aby se uzdravilo samo. Ale vím, že mě nechce ztratit a já nechci umřít. Ještě ne, je spoustu věcí, které bych chtěl stihnout.

Někdy mě myšlenky na smrt děsí, vědět, že jakmile srdce přestane bít, nezbude po vás nic. Můžete jen naposledy vydechnout, naposledy uvidět, naposledy uslyšet, naposledy uvěřit. Vaši příbuzní budou truchlit a snažit se přes vaši smrt dostat a jednou se jim to povede, protože i když pro nás se život zastavil, ten rušný a hlasitý svět proudí stále dál kolem nás, předstírá jakoby se nic nestalo. Jen pozoruje nás lidi, jak se snažíme něco dokázat, jak se snažíme přežít. Chtěl bych se ujistit, že bude mít na co se koukat, jakmile spočine svýma očima na mě. Neuvidí jen vyhublého kluka s hnědými vlasy a s úsměvem, který naznačuje, že jsem přes to všechno šťastný. Teda alespoň doufám, že vypadám šťastně. Je dost možné, že můj úsměv vypadá jako pokřivený pokus o...no...o úsměv.

Tak to by stačilo, pomyslel jsem si a vstal z postele, aby mě moje myšlenky nezačaly strašit ještě více. Jak jsem tak procházel náš dům a prohlížel si staré fotky vyvěšené po zdech, cítil jsem se neobyčejně sám. Někdy mi chybí ty chvíle, kdy jsme ještě s mámou bydleli s mojí tetou, máminou sestrou. Každý víkend v létě jsme večeřeli venku a pozorovali koně pást se na pastvině. Bydleli jsme totiž na ranči a já to miloval, ten klid a čerstvý vzduch. Sice teď bydlíme na předměstí a to ticho je tady až otravné, přesto pořád postrádám ten pocit, který jsem míval na ranči u tety. Nikdy jsem se nedozvěděl důvod, proč jsme se odstěhovali, ale snažím se tím moc nezabývat.

Jakmile jsem se nasnídal a oblékl, rozhodl jsem se, že se projdu. Malé procházky mi vždy vyčistily hlavu a navíc v noci pršelo, takže na cestách budou kaluže a já rád skáču do kaluží jen v holínkách. Možná to může být trochu dětinské na můj věk, ale třináct ještě není, kdo ví co. Prostě mi přijde zábavné skákat do kaluží. Rychle jsem se oblékl a z důsledku nadšení jsem zakopl o schod a spadl přímo na hlavu. Hlavou mi projela prudká bolest, která za chvíli přešla jen ve výrazné tepání. Vstal jsem tak rychle, jak jsem spadnul a šel si obout gumáky.

Vyběhl jsem ven a usmál se, jakmile mě prudce ozářily sluneční paprsky. Takovéhle soboty mám rád, nejspíše bylo hodně brzo, protože nikdo nebyl venku a nepracoval na zahradě. Rozběhl jsem se po ulici a skočil do první kaluže, kterou jsem uviděl. Voda se rozprskla kolem mě a narušil se tak odraz, který voda zrcadlila. Zachichotal jsem se a skočil do další kaluže. Tohle skákání mě dokázalo zabavit, abych nemyslel na ty děsivé myšlenky, které obývají moji mysl. Někdy mám pocit, že jsem na svůj věk trochu moc vyspělý, a někdy zase že jsem dětinský až hanba.

Procházel jsem se tak naším sousedstvím a studoval každý dům, jako bych byl architekt obdivující významnou stavbu. Pravdou je, že znám každý kout tohohle městečka, protože trávím spoustu času pozorováním i sebemenších detailů. Snažím se najít něco nedokonalého, co by udělalo z tohohle perfektního města něco trochu více zajímavějšího. Trávím dny sedáváním na schodech před naším domem sledováním mých sousedů, jak sekají trávu nebo jak kapky vody odkapávají z okapů na domech. Ano, vím, že je to extrémně nudné, ale nemám moc kamarádů a ani se nesnažím si nějaké najít. Vlastně moje jediná opravdová kamarádka je Debby, má hnědé vlasy i oči a pihy lemující její kulatý obličej s buclatými tvářičkami. Stále má dětský vzhled, ale povahově je velice vyspělá. Často mě dokáže snadno rozveselit a někdy mi i dělá společnost při mém pozorování sousedů a dělá vtipné poznámky, jak moc chlupaté podpaží má pan Sanders od vedle. Je nejvtipnější člověk, jakého znám, taky je hodně drzá na učitele, ale jinak je velice milá a přívětivá holka. Bydlí se svými prarodiči a psem Marshallem. Ale dny jako tyhle, tedy soboty, tráví výhradně právě se svojí rodinou, takže mi nemůže dělat společnost při skákání do kaluží, i když to rádi děláme společně. V těchhle případech jsou mými nejlepšími kamarády ty hlasy v mé hlavě.